V patnácti jsem snil o tom, hrát basket v NBA. V sedmnácti jsem chtěl být ve vedení OSN a zachraňovat svět. A ve dvaceti jsem se toužil stát filosofem. Máloco mě fascinovalo jako filosofická literatura. Ideální strávení dne bylo ho celý pročíst. Měl jsem na to tehdy čas, vášeň, odhodlání. Uměl jsem porozumět velmi složitému textu. Chodil jsem deset let domů ke Zdeňku Neubauerovi číst Nietzscheova Zarathustru. Měl jsem práci nočního hlídače v jedné firmě. Ideální prostor pro studium.
Chyběla mi jen jedna jediná věc. Dočetl jsem knihu, a kdyby se mě někdo zeptal, o čem byla, tak jsem vůbec nevěděl. Neuměl jsem to popsat, převyprávět. Furt jsem ale čekal na nějaké osvícení, že se to zlomí a od nějakého bodu mi to všechno sepne a já to celé pochopím. A naučím se čtyři jazyky a budu dělat zásadní filosofické objevy. Ale ten bod zlomu stále nepřicházel. Říká se, že máme být trpěliví. Někdy nám však něco chce říct, že už se na něco máme konečně vybodnout. Mně tohle pochopení trvalo deset let. A nedokončil jsem ani bakaláře. Jsem občas natvrdlej. A pak jsem zjistil, že mi jde být spíše hospodským a kavárníkem.
Ocitáme se někdy na zásadních životních rozcestích. Musíme si vybrat jednu ze dvou cest. Když si ale vybereme tu napravo, neznamená to, že zcela vyloučíme tu nalevo. Ono se jí úplně nejde zbavit. Prorůstá nám do té hlavní, zvolené cesty.
Filosofem jsem se tedy nestal. A i kdybych se třeba tehdy dopracoval k disertaci, ani nevím, co bych s ní dělal. Podnikám, organizuju různé sešlosti, jako třeba ten Prostřený Karlův most. A asi bych to nemohl dělat bez onoho vzdělání, od kterého teda nemám žádný papír ani kredity. I když si z těch knih toho tolik nepamatuju, ono se to nějak obtisklo. Třeba i podvědomě.
Baví mě žít v několika různých sociálních bublinách. Někdy se mi zdálo, že jsou studenti filosofie a dalších humanitních věd až moc zaťatí ve svých textech a ideálních světech. Odtrženi od reality. A že jsou to potom leckdy žvásty. A že by si měli zkusit dělat něco ve hmotě. A v podnikatelském světě se zase vysmívám těm pseudofilosofickým knihám o osobním rozvoji. A doporučuju se vracet ke starým antickým textům.
Spousta vysokoškoláků prošla školou s vyznamenáním. Naučili se látku na zkoušky. Poctivě četli. Ale pak přijde práce, rodina a už se ke svému oboru ani nedostanou. Mě teda od hodně zkoušek vyhodili, ale sestavuju si individuální studijní plán univerzity třetího věku.
Letos se na hradě Pirkštejně konal již třetí ročník filosofické školy se Zdeňkem Kratochvílem, který se zaobírá filosofy okolo minus pět set let před Kristem. Četli jsme jeden Platónův dialog o tom, jestli je důležitější slast, nebo rozumnost. Čtyři dny jsme to četli, Zdeněk vykládal. Někdo potřebuje odjet k moři, aby si pořádně odpočal a vypnul. My jsme se ponořili do dva a půl tisíce let starého textu a měl jsem chuť v tom setrvat třeba další měsíc. Pracovní starosti hodit za hlavu.
Kdybych dostal otázku, jestli jsem ambiciózní člověk, tak bych zcela jistě odpověděl, že ano. Ale nemám ambice dosáhnout slávy, peněz či moci. (I když, pokud něco z toho přijde, tak se zlobit nebudu.) Ale mám ambice celoživotně číst filosofickou literaturu. Některé texty stále dokola.
Fejeton pro Reflex 33/2020