První místnost, kterou na hradě slavnostně ukazuju, je ta, kde si člověk připadá jako král. Sedí se tam totiž na trůnu. Je to prevét. Sedm set let starej záchod. Orientovanej na východ. Břečťan, příroda se tam svými chapadly prodírá dovnitř. A něco jiného přírodního zase vyletí ven. A to, co vyletí ven, zase pohnojí ten plazivý břečťan. A ten se zase mohutněji pne. Symbióza.
A kde tam vlastně začíná a končí kultura a příroda? A vykonávání potřeby – jde spíše o přírodní věc? Nebo se jedná o kulturu konání potřeby? Málo se už používá slovo prevít. Trochu se zapomnělo, že to je od tohoto hradního hajzlíku. Ale slovo hajzl je prý zase od německého Hauseln, což je záchod, ale i domeček. Takže kadibudka.
Zkoušel jsem tady na holky, o něž jsem měl zájem, takový test. Provedu je po celém hradě a koupelnu s teplou vodou jim ukážu až druhej den. Abych vyzkoušel, jestli se nezaleknou a neutečou. Taky jsem si všiml, že když ukazuji hradní místnosti návštěvníkům, tak v kuchyni jen řeknu: Tady po schodech dolů se jde do koupelny. A skoro žádný chlap se tam ani nejde podívat a pokračuje se s prohlídkou dál. Zato ženy tam okamžitě seběhnou. Ujišťuju je, že tady samozřejmě plánuju udělat někde normální splachovací záchod. Ale pro můj staromládenecký život zatím bohatě postačuje tento prevét.
Ranní potřeby v létě si člověk vychutnává. Dopadá tam ostré světlo, křik ptáků. Nikam se nespěchá. Zato v zimě musím proběhnout chladnou chodbou, a jak to člověka zespodu profukuje, tak to jsou opravdu prevétové sprinty.
Snažíme se tady žít postaru.
Ale máme rezervy. V Rabelaisově slavném středověkém románu Gargantua a Pantagruel je přece slavná scéna, kde zkoumají, čím je nejlepší si vytírat zadnici. Zkoušeli kuřátka, zaječí kožíšek, mnišskou kapuci, ale nakonec přišli na to, že nejlepší jsou housátka. Teplá s hebkým prachovým peřím. Tak o tom tady zatím jen sníme.
Jeden kněz měl na záchodě napsanou takovou připomínku, aby se modlil a děkoval za dobré vykonání potřeby. Znal totiž jednoho člověka, který byl nemocný a musel dlouhá léta vykonávat potřebu lékařsky vyvedenou trubicí z břicha. To mně přišlo úžasné, pociťovat pokaždé při takové „špinavé“ situaci vděčnost Bohu, že to jde normálně a snadno.
A kde tam vlastně začíná a končí kultura a příroda? A vykonávání potřeby – jde spíše o přírodní věc? Nebo se jedná o kulturu konání potřeby? Málo se už používá slovo prevít. Trochu se zapomnělo, že to je od tohoto hradního hajzlíku. Ale slovo hajzl je prý zase od německého Hauseln, což je záchod, ale i domeček. Takže kadibudka.
Zkoušel jsem tady na holky, o něž jsem měl zájem, takový test. Provedu je po celém hradě a koupelnu s teplou vodou jim ukážu až druhej den. Abych vyzkoušel, jestli se nezaleknou a neutečou. Taky jsem si všiml, že když ukazuji hradní místnosti návštěvníkům, tak v kuchyni jen řeknu: Tady po schodech dolů se jde do koupelny. A skoro žádný chlap se tam ani nejde podívat a pokračuje se s prohlídkou dál. Zato ženy tam okamžitě seběhnou. Ujišťuju je, že tady samozřejmě plánuju udělat někde normální splachovací záchod. Ale pro můj staromládenecký život zatím bohatě postačuje tento prevét.
Ranní potřeby v létě si člověk vychutnává. Dopadá tam ostré světlo, křik ptáků. Nikam se nespěchá. Zato v zimě musím proběhnout chladnou chodbou, a jak to člověka zespodu profukuje, tak to jsou opravdu prevétové sprinty.
Snažíme se tady žít postaru.
Ale máme rezervy. V Rabelaisově slavném středověkém románu Gargantua a Pantagruel je přece slavná scéna, kde zkoumají, čím je nejlepší si vytírat zadnici. Zkoušeli kuřátka, zaječí kožíšek, mnišskou kapuci, ale nakonec přišli na to, že nejlepší jsou housátka. Teplá s hebkým prachovým peřím. Tak o tom tady zatím jen sníme.
Jeden kněz měl na záchodě napsanou takovou připomínku, aby se modlil a děkoval za dobré vykonání potřeby. Znal totiž jednoho člověka, který byl nemocný a musel dlouhá léta vykonávat potřebu lékařsky vyvedenou trubicí z břicha. To mně přišlo úžasné, pociťovat pokaždé při takové „špinavé“ situaci vděčnost Bohu, že to jde normálně a snadno.
Fejeton pro Reflex 31/2020