Teď už to je na nás. Lékaři, záchranáři, prodavačky a další hrdinné profese svoji roli zvládli. Teď musíme zabrat my a nenechat padnout svoji hospodu, cukrárnu, obuvníka. Říkáte, že se nemusíme strachovat? Že to přežijou?
Já si chtěl minulý týden zajít na večeři. Vybral jsem jednu argentinskou restauraci. A tam nápis, že je restaurace zrušená. Nevadí, nedaleko je jedna skvělá gruzínská. Tam taky zrušeno. Vím, že je to trochu pech, ale o něčem to vypovídá.
Bohoušek u Jelínků taky říkal, že nic moc. Že lidi nechoděj. Zažil za svoji čtyřicetiletou kariéru leccos. Obsluhoval Hrabala, Matušku. V ochranném štítu ale ještě nikdy.
Když se konají volby, tak si taky občas říkám, že co se stane, když zrovna jeden jediný hlas, ten můj, propadne. Nakonec ale skoro vždycky jdu. Ale je to pokušení si říct, že beze mě se to zvládne. Jen, když si to řeknou všichni, tak se to nezvládne.
Strach funguje iracionálně. Můj děda například v rozhlase slýchával o počtech mrtvých na silnicích. Tak jezdil do kostela ve městě vždycky na starém kole. I v zimě, když byla ledovatka. My vždy nabrali babičku autem a děda jel sveřepě na kole. Slýchával totiž o počtu mrtvých v autech. O mrtvých cyklistech nic. Takhle funguje selektivní paměť. Vzpomene si na ty viditelné příklady. Mnoho lidí takto nerado létá letadlem.
Podobně chápu, že můžeme leckomu vysvětlovat, že pandemie takřka zmizela. Ale kamarád, celkem mladý profesor architektury, vzdělaný člověk, se i tak bojí chodit do obchodu a v Praze byl za celou dobu dvakrát. A to na dvou venkovních schůzkách.
Celý mediální mainstream vytvořil atmosféru třetí světové, atmosféru strachu. Možná by teď měl jedna ku jedné věnovat prostor tomu, nakolik je svět bezpečné místo.
Bojovníci v první linii to zvládli. Teď je čas na nás, kteří půjdou bojovat do té druhé. Musíme si ty opěrné body našich životů ubránit. Třebas i s půllitrem v ruce.
Fejeton pro Reflex 23/2020