Fotografie textu S-třešní hříčky
foto:

S-třešní hříčky

Před nějakým časem, kdy ještě kvetly třešně, volám básníkovi Petru Hruškovi. Říkám, že letos chystáme na Střeše Lucerny s-třešní sezónu. Sezónu s třešní. A co si myslí o tom, kdyby se oslovili nějací básníci, kteří by dostali úkol napsat s-třešní báseň.
V Japonsku se konají celé slavnosti, kdy se pozorují kvetoucí a opadávající sakury. Petr zalapal po dechu. Prý, že to snad není možné. Zrovna před malou chvílí takhle seděli venku na chalupě se ženou a kamarádkou. Vše v rozpuku, jaro se dralo ven. Nejhlubší časy karantény. Pozorovali tu plnost všeho a Hruška říká, že už by to chtělo jenom třešničku na dortu. A vzpomněl si, že má v kuchyni starší balení mochyně – židovské třešně. A donesl to těm ženám rovnou do pusy.
Pak si šel jen krátce zapsat tento motiv do sešitu – chvíle s mochyní. Že by tu situaci někdy rozvedl v báseň. A za tři minuty poté mu zavolám, co si myslí o tom, kdybych oslovil básníky, jestli by nesepsali báseň s třešní.
Představoval jsem si, že by se na naší horní terase Lucerny sešlo pár básníků, kolem nás by kvetly třešně a oni četli své verše. Jenže jsme tohle pozorování rozkvetlých třešní kvůli koroně prošvihli. Teď, když už mohu otevřít, nekvetou. Třešním ani větru neporučíte.
Četl jsem teď o Coney Islandu. Jak se tam celý Manhattan jezdil bavit. Většina slavného areálu kdysi vyhořela. Zbylo jen parkoviště. Na začátku dvacátého století tam postavili ze dřeva fiktivní Benátky. Evropská města. Hrady. Švýcarské Alpy. Na jednom místě měli jako atrakci fiktivní požár. Stovky hasičů hasily uměle vytvořený požár. Lidé se na to dívali jak na film. Všude pobíhali liliputi, kteří prodávali arašídy. Slavná broadwayská herečka je každé ráno školila, aby vykřikovali určité nonsensy. Naprosto iluzorní svět. Lidé se potřebují mámit.
Možná díky této inspiraci jsme se rozhodli k těm třešním úplně nahoru natáhnout oponu. Ta se každý den asi půl hodiny před západem slunce zatáhne. Lidé, co nebudou vědět, o co jde, si řeknou: Tak jsem dal kilo za vstup a oni mi přehradí výhled oponou? Pak ale konferenciér slavnostně ohlásí hlavního vystupujícího – zapadající slunce – a jako doprovod třeba harfenistku nebo houslistu.
Nebo zahraje foukací harmonikář Tenkrát na Západě. Nebo někdo zazpívá Černé oči, jděte spát. Na programu bude západ slunce. Tak to je docela drzost, ne? Vybírat peníze za západ slunce.
Nechal jsem si uvařit i s-třešní pivo. Třešně jako přísada nejsou nic moc. Takže je v tom pivu převážně višeň a třešně jen homeopatické množství. Abych nelhal. Rozumíte, koncept je koncept.
Dále bude u té největší třešně přidělaná cedulka „s-třešní výhled“. A schválně, kdo si to nevyfotí? Lístky u vstupu máme udělané z třešních lupenů. Barmanky budou mít třešňové šatičky. A nahoře bude ještě umodelovaná velká pecka a opět zde bude po lopatě napsáno: „Tohle je velká pecka.“ Velká pecka s výhledem na Pražský hrad. No není to velká pecka?
Praha je krásná. Pražský hrad úžasný. Pohled na něj ze střechy velkolepý. Když ale pohled na něj zarámujete oponou a při západu slunce vám jak při táborové večerce zahraje trumpetista Křemílka a Vochomůrku, tak to vám je, přátelé, opravdová bomba. Aha, bomba. Tu bych tam mohl taky někde nainstalovat a napsat: „Tohle je bomba.“ Asi bych si měl zakázat hříčkovat. 

Fejeton pro Reflex 22/2020