Navštívil jsem rodiče. Už se nebáli potkat s Pražákem, od kterého by mohli něco chytnout. Po obědě se vydávám na rituální procházku k „mé“ lípě. Pak se pokračuje dál podél lesa po loukách. Tady všude jsem prožil dětství a dospívání. Vedle lípy je ještě studánka. Nabral jsem vždy vodu do dlaní, zadíval se na tu lípu, pak zpátky na náš barák, všude kolem petrklíče. Hotová idyla.
V osmnácti jsem na ni poprvé vylezl. Nebylo to úplně jednoduché. Každým rokem lípa nepatrně zvětšovala objem. Bohužel mé břicho také. Ale vždycky jsem se tam nějak vydrápal. Vzal jsem si tam i nějakou poezii, četl ji polohlasem a cítil se v koruně stromu doslova mezi nebem a zemí. Zvučela včelami a ptáky.
V těch osmnácti jsem na to balil holky. Ptal jsem se, jestli lozí po stromech. Vždycky jsem chtěl dávat holkám otázky, které jim ještě nikdo nepoložil. Že by tahle strategie fungovala, se teda říct nedá.
Mnohokrát jsem ji objímal, dokonce jí dával polibky. Byla to pro mě bytost, která mi dává sílu se dostat na vysokou a konat velké věci.
Tak jsem se tedy vydal na tu poobědovou procházku. Cestou jsem si vybavoval dávné vzpomínky, jak jsme v nedalekém lesíku stavěli v prohlubních bunkry a jak jsme tudy chodili se spolužákem s aktovkama ze základky. Zcela zasněn v krajině dětství přicházím k cestičce s onou lípou. Nevěřícně koukám a on tam je postaven elektrický plot. Nejen u lípy, ale po celé délce té cesty a studánky. Říkám si: To není možné, to musí být nějaký omyl.
Nikdy jsem se nezabýval, jestli je to obecní, nebo soukromé. Na sousední zahradě zrovna pracoval nějaký pán. Ptám se ho na dálku: „Nevíte, proč to je tady oplocené?“ Odpovídá: „Jen tak.“ Pochopil jsem, že to je strůjce celého projektu. „Tam budou koně? Nebo co tam bude?“ ptám se zvídavě. „Nic tam nebude. Co by tam bylo.“ „To mi nemůžete říct, co tam bude?“ „Proč bych vám to říkal?“ „Protože jsme lidi. Vy nemáte nějaké místo z dětství, které pro vás bylo důležité?“ „Ne.“
Tak to byla ledová sprcha. Chápu, že ten pozemek byl asi jejich a chodilo jim tam asi až moc pejskařů. Chápu, že mají plné právo si jej oplotit. Kdyby mi to takto popsal, že si z toho chtějí udělat svoji zahradu, že furt museli sbírat hovna po psech, tak bych to pochopil. Takhle mi jenom rozvrtal bolestnou ránu špendlíkem.
Na „moji“ lípu už tedy asi nikdy nevylezu. To, co jsem tam ale v té koruně prožil, co jsem si odnesl ve vzpomínkách, to mi nikdo neoplotí ani nevezme.
V osmnácti jsem na ni poprvé vylezl. Nebylo to úplně jednoduché. Každým rokem lípa nepatrně zvětšovala objem. Bohužel mé břicho také. Ale vždycky jsem se tam nějak vydrápal. Vzal jsem si tam i nějakou poezii, četl ji polohlasem a cítil se v koruně stromu doslova mezi nebem a zemí. Zvučela včelami a ptáky.
V těch osmnácti jsem na to balil holky. Ptal jsem se, jestli lozí po stromech. Vždycky jsem chtěl dávat holkám otázky, které jim ještě nikdo nepoložil. Že by tahle strategie fungovala, se teda říct nedá.
Mnohokrát jsem ji objímal, dokonce jí dával polibky. Byla to pro mě bytost, která mi dává sílu se dostat na vysokou a konat velké věci.
Tak jsem se tedy vydal na tu poobědovou procházku. Cestou jsem si vybavoval dávné vzpomínky, jak jsme v nedalekém lesíku stavěli v prohlubních bunkry a jak jsme tudy chodili se spolužákem s aktovkama ze základky. Zcela zasněn v krajině dětství přicházím k cestičce s onou lípou. Nevěřícně koukám a on tam je postaven elektrický plot. Nejen u lípy, ale po celé délce té cesty a studánky. Říkám si: To není možné, to musí být nějaký omyl.
Nikdy jsem se nezabýval, jestli je to obecní, nebo soukromé. Na sousední zahradě zrovna pracoval nějaký pán. Ptám se ho na dálku: „Nevíte, proč to je tady oplocené?“ Odpovídá: „Jen tak.“ Pochopil jsem, že to je strůjce celého projektu. „Tam budou koně? Nebo co tam bude?“ ptám se zvídavě. „Nic tam nebude. Co by tam bylo.“ „To mi nemůžete říct, co tam bude?“ „Proč bych vám to říkal?“ „Protože jsme lidi. Vy nemáte nějaké místo z dětství, které pro vás bylo důležité?“ „Ne.“
Tak to byla ledová sprcha. Chápu, že ten pozemek byl asi jejich a chodilo jim tam asi až moc pejskařů. Chápu, že mají plné právo si jej oplotit. Kdyby mi to takto popsal, že si z toho chtějí udělat svoji zahradu, že furt museli sbírat hovna po psech, tak bych to pochopil. Takhle mi jenom rozvrtal bolestnou ránu špendlíkem.
Na „moji“ lípu už tedy asi nikdy nevylezu. To, co jsem tam ale v té koruně prožil, co jsem si odnesl ve vzpomínkách, to mi nikdo neoplotí ani nevezme.
Fejeton pro Reflex 18/2020