Tyhlety svátky ale budeme
každý doma a vyrazit můžeme maximálně na zdravotní procházku do lesa. Snad půjde schovat za tuto procházku i zdravotní pouť do lesa.
Velikonoce mám spojené se sobotním mystériem vigilijní mše. Začíná se venku před kostelem u ohně, světí se velikonoční paškál – velká svíce. Na ní je vyryto řecké písmeno Alfa. Znak A naznačuje, že se vše počíná z jednoho bodu. Pod ním je kříž a pod ním Omega. To se zase rozevírá do nekonečného otevřeného prostoru. Poslední písmeno abecedy, které možná není posledním.
Každý pak dostane do ruky svíčku a jde se taková malá pouť v průvodu do kostela. Svíce jako symbol světla Vzkříšení. Zapálená se pak ponořuje do vody. Snoubení živlů. A mnoho dalšího. Úplné
rituální orgie. Tak tohleto všechno letos nezažijeme. Maximálně on-line. Stejně jako nepředáte energii z on-line koncertů, ještě hůře protáhnete virtuálnem rituály.
Krom této slavnosti si každý rok konám nějakou pouť. K nějakému opuštěnému kostelu nebo ke kapličce v lesích. Je něco jiné pouť a procházka či výlet. U druhého si člověk vytyčí cestu, trasu a musí se dosáhnout cíle. U poutě se cíl také může stanovit, ale je dokonce záhodno i trochu bloudit. Potulovat se bezcílně. Stejně jako vaše myšlenky. Což musí přijít tak bezděky. Dále je pouť více o vnitřním přemítání, o nějaké otázce, kterou si cestou nesu.
Některé dámičky mají plnou skříň kabelek a střevíců pro nejrůznější příležitosti. Mám podobnou skříň. Je plná kožených brašen přes rameno a nejrůznějších plátěných batohů z osmdesátek. Podle momentální nálady si nějakou vytáhnu. Do ní vložím zavírací nožík, kousek chleba, vodu, knihu a deník. Když se člověk nechce moc postit, tak třeba ještě lahváče a kousek sýra. Výjimečně i malou kempinkovou bombu, ešus a čajovou konvičku.
A někde na balvanu u hučící řeky si pak rozprostřu nádobíčko a provedu improvizovaný čajový obřad. A opět tu máme živel ohně a vody. Do vařící se vody spadne jehličí. Lesní chuť čaje je dotvořena. Posloucháte skřípavé zvuky pohupující se koruny stromu. Země je ještě neprobuzená, stromy bez listí, tráva suchá. Čeká se na každoroční vzkříšení. Obnovu života.
Starý člověk před pár tisíci lety to nebral jako samozřejmost, že na jaře zase všechno obrazí. Musel vykonat spoustu rituálů, aby si naklonil bohy a zaseté mohlo opět vzklíčit.
V poslední době jsme si navykli na spoustu jistot. Že svět funguje, jak funguje, a může se maximálně lehce odchylovat od naznačeného směru. A ono je všechno jinak. Během pár dnů. A to jsme možná teprve na začátku velké přeměny světa.
Zkouším si tedy udržovat svoje rituály. A prožít tyhle svátky jako malý zázrak. Co je zázrakem? Že to, že se zazelenají větvičky a na poli vyraší obilí, není samozřejmost.
Fejeton pro Reflex 15/2020