Pět let jsem pracovat na tom, abych konečně tento týden mohl po takřka sto letech otevřít nastálo Střechu Lucerny pro veřejnost. Vždy v neděli a v pondělí od tří hodin do setmění, vstupné za kilo. Pět let to trvalo. Vždycky jsem si říkal, že jsem příliš netrpělivý, že bych nemohl být architektem. Čekáte třeba deset let na výsledek své práce. Já byl zvyklý si něco vymyslet a za měsíc to zrealizovat. A spadl jsem do toho taky.
Teď už jenom potřebuju, aby k nám letos zavítalo tak dvacet až třicet tisíc lidí, což je okresní město, aby se zaplatila první část investice, již dlužím. To není málo. Připadám si jak v ruské ruletě. Přijdou, nepřijdou?
Jednou z návnad, kterou jsem políčil, je výstava o počátcích budování Lucerny a slavném rodu Havlů. Všichni mají plná ústa prezidenta Václava Havla, což je dobře, ale my bychom chtěli lidi vtáhnout do celého příběhu jeho rodiny. Nevím, nakolik je známo, že jeho dědeček, velký selfmademan, Ing. Vácslav Havel, jenž Lucernu postavil, byl z chudé rodiny, vyučil se dlaždičem a díky jeho šikovnosti, píli a všemožným půjčkám zbudoval nejen slavnou Lucernu, ale i mnoho dalších domů. Chtěl doslova Lucernou přispět „k velkoměstskému rázu Prahy“. „Dědeček“ Havel byl vlastně developer, jen s trochu jinou pověstí, než mají v současnosti jeho nynější kolegové developeři.
Dále se ono „okresní město“ bude moci dozvědět, jak jeho syn Miloš Havel budoval Barrandovské ateliéry, jak jeho druhý syn, Václav M. Havel, zbudoval Barrandovské terasy, staral se o Lucernu, a když mu ji komunisté zabavili, pracoval tam s pokorou dál, protože cítil odpovědnost k zaměstnancům a rozdělanému dílu. A do takové rodiny se narodí Václav Havel a jeho bratr Ivan, jenž se svou ženou Dagmar Havlovou se o Lucernu stará nyní.
Hovoří se často, že se v Praze málo staví. To neumím posoudit. Mě rozhodně zajímají spíše budovy a místa ležící ladem a stačí pár organizačních zásahů a může se jim dát jiný smysl. Z místa například Střechy Lucerny, kde bylo pouze 1000 m2 rozteklé lepenky a kam chodili jenom údržbáři, se zbuduje dřevěná paluba, lidé si zde mohou vyjet páternosterem a poslechnout si tu ranní koncert Ivy Bittové, tu si zacvičit ranní jógu nebo si jen tak vyjet nahoru a porozhlédnout se po nikdy neokoukaném pohledu na Pražský hrad.
A stejně jako se očekává, že za pár let už budou lidé jezdit jenom autonomními auty, takže z ulic ubudou dvě třetiny parkujících aut, úplně vidím, jak se bude čile žít na střechách a podobně, jako vznikly pasáže – ulice uvnitř domů –, tak budou střechy propojené lávkami, nadúrovňovými uličkami v korunách domů. Nevěříte?
Fejeton pro Reflex 18/2019