Nějak jsem přečkal léto a mnu si spokojeně ruce, že si konečně můžu o víkendech na hradě zase topit dřevem. Sbohem, kraťasy. Půl roku ze sebe nesundám uniformu – hnědé manšestráky, kostkovanou košili a důchodcovský svetr na knoflíky. Nastává blažená topná sezóna a já se těším, že musím udělat něco pro to, aby mi nebyla zima.
Vajíčka od sousedky jsou nejlepší na sádle z únorové zabijačky. Ale chutnají daleko lépe z vyšisované plotny kamen než z elektrického dvojvařiče. Asi placebo. Ale na mě funguje.
V jednom pokoji, nevím proč zrovna v tom jednom, asi že je na jih, mi do prostoru mezi dvěma okny vždy nakladou vajíčka mouchy. Nějaký podzimní mouchy to jsou. Stovky uvězněných, čerstvě vylíhnutých kousků bzučí a hemží se jak v akvárku. Vždycky se těším na jejich každoroční vypuštění. Ze stovek much zbude pak jen hřbitov, který pokrývá celý povrch parapetu. Někdy je nevypustím a jen sedím a pozoruju tohle hemžení jako živý zarámovaný obraz.
Dalším rituálem je nákup zásob na zimu v sadařství v těžko vyslovitelném Bříství. Nakoupil jsem bedýnky jablek, brambor, zelí a česneku. Vše, co potřebujete k přežití. Bramboráky a štrúdl. A nakládané zelí. Špajz mi voní po jablkách.
Listy střemchy mi opadaly na lavičku. V Makru jsem nakoupil pět krabic deseticentimetrových svíček po sto kusech. A dvacet litrů petroleje do lampy. Snad to bude stačit. Ať si klidně přijde blackout.
Jak se točí rok, vyhledávám vždy jiná místa k rozjímání. Na podzim je mým nejoblíbenějším sezení na polorozpadlých schodech u nevelkého výhonku psího vína. To je slavnost, když se jemně začíná zbarvovat a pak chytne tmavě červenou. Každý den je odstín trochu jiný. Když spadne poslední list, je to trochu smutné. Melancholické. Ale člověk je někdy rád trochu smutný. Být neustále rozradostnělý je otravné.
Fejton pro Reflex 41/2019