Mám trochu blbej termín narozenin. Pátého ledna. To se všichni ještě probouzejí z vánočních a silvestrovských oslav. Zvát někam lidi je riziko, že se nikomu nebude chtít. A to asi člověk nechce – udělat narozeniny a sčítat omluvné zprávy, že jsou všichni na horách. Možná i proto jsem se vždycky snažil udělat je dostatečně atraktivní, aby na ně nešlo nepřijít. Možná jsem se díky těmto obtížím naučil dělat své řemeslo, organizování nejrůznějších akcí. Možná že kdybych měl narozeniny v nějaký slušný termín, nedělal bych, co dělám.
Donedávna jsem je pořádal v tu další sobotu. Aby se zvětšil odstup od silvestra. Jenže mi jednou Adam Gebrian řekl větu, že narozeniny se mají slavit v den, kdy jsou. A to neměl říkat. Vzal bych si to k srdci, a když to jenom trochu jde, tak to je ten den. A protože bydlím a pracuji v Lucerně, říkal jsem si, že bych mohl ušetřit za taxíka, kdybych to udělal přímo dole, ve Velkém sále. Protože se skoro nikde žádné akce nekonají, měli kupodivu volno, a půjčil jsem si tedy obrovský sál, určený pro dva tisíce lidí, pro pár desítek kamarádů. Skoro všichni na to místo mají tolik dojemných vzpomínek. Já sem také jel z mého malého města v osmnácti za svou láskou, která zde měla maturák. Říkal jsem si: To je ten velkej svět.
Radovan Lipus říká, že si chráníme některé nehmotné dědictví, třeba jízdu králů. Podobně by se ale mohlo zažádat o památkovou ochranu UNESCO pro české maturáky, taneční, lyžáky. Tyto přechodové, iniciační rituály. Proběhlo zde tolik prvních líbání, zamilování, zvracení. Velký sál je vlastně takový obrovský kulturák. Takový praotec všech kulturáků. Všem je známý oschlými chlebíčky a špatnou vzduchotechnikou. Dodělává se právě nová, takže za rok to již platit nebude.
Největší odměnou je při takových akcích, že se zadívám na hloučky hostů a všichni si spolu povídají. To jsem pak spokojenej. Schválně jsem tam neorganizoval nějakou hlučnou hudbu. Aby se lidé slyšeli. Jen nám hrála cimbálka a stihli si zazpívat ještě pár koled. Zažít ten prostor jinak. Místo tisíců pobíhajících lidí jen pár desítek známých. Mohli jsme si kdekoliv odložit kabát a nebát se, že by nám ho někdo ukradl. Pivo, víno, vajíčkovou pomazánku si každý bral sám. Program se tvořil z toho, kdo tam byl. Takový kabaret, besídka. Jedni kamarádi zatančili argentinské tango, kamarádka badatelka popovídala, jak to dědeček prezidenta složitě stavěl, někdo zazpíval, někdo pronesl řeč.
Před třemi lety hrál v tomto sále třikrát po sobě Bob Dylan. Mohl si vybrat O2 arenu a hrát jenom jednou. Ale asi mu v tom prostoru bylo dobře. A to vše díky dědečku Havlovi.
Fejeton pro Reflex 19. ledna 2022