Měl jsem to štěstí, že jsem jako dítě zažil u obou babiček sporáky na dřevo. Topilo se v nich kvůli teplu, ohřívala se neustále voda do mycáku, v troubě se sušily křížaly a pořád se na nich něco vařilo. Hned mě to táhlo ke kamnům a chtěl jsem babičce pomoct. Štípal jsem třísky, občas přihodil úzkou lopatkou s ohmatanou, dřevěnou násadkou trochu uhlí. Snažil jsem se kamínka co nejvíc rozfajrovat. Tak jsem rozuměl své úloze. Když jsem topič, musím babičce ukázat, že umím dobře topit. A snažil jsem se, aby se ohnutá trubka do komína rozžhavila do ruda. To bylo kritérium, že mi to dobře fajruje.
Doma jsme sporák neměli, tak jsem se alespoň těšil, že na silvestra na nějaké chatě budu moci přikládat do krbu. Osazenstvo tančilo, pařilo, já se většinou schoval u krbu a staral se o oheň.
Taky jsme pálili čarodějnice a dělali ohně jen tak. Takový to pozvání: „Děláme oheň, přijdeš?“ Někdy bylo dřevo mokré, vůbec nehořelo. Museli jsme ho zdlouhavě rozfoukávat. Někdy se to nedařilo, což byla trochu ostuda – pozvete lidi na oheň, a on nehoří. Tak jsem se po vypití pár lahváčů odpotácel někam do blízkého remízku a ve tmě tam zápasil a lámal nějakou soušku. Vítězoslavně jsem ji přinesl a hned jiskry sršely. Musel jsem dostát roli dobrého topiče.
Ve dvaceti jsem byl s mou tehdejší velkou láskou u nich na horské chatě. Cesta nahoru v půlmetrovém sněhu. Chata bez elektřiny. Jal jsem se roztápět kamna. Zkušeně jsem říkal, že to miluju. Že jsem to jako malý dělal furt u babičky. Asi dvě hodiny jsem zápasil, dřevo bylo mokré, strašně kouřilo. My byli promočení, strašná zima. Já na začátku vztahu. Nakonec se mi oheň rozdělat nepodařilo. Jedna z největších potup. Taky ten vztah nedopadl.
Tak jsem rád, že si mohu na hradě o víkendech topit v krbovkách. Ráno se probudím do osmi stupňů a vím, že se musím nějak zasloužit. Že nejde jen otočit kohoutkem u radiátoru. Vážím si toho tepla. Neberu je automaticky. Oheň je pro mě taková entita. Svatý František říkal Bratr Oheň. Živel. Každý je asi jiný živlový typ. Já jsem prostě ohnivej.
Víkendové topení v kamnech je pro mě naprostý svátek. Vlastně bych měl trochu problém, kdybych měl ženu, která má podobnou vášeň, a musel bych jí proto zatápění přenechat.
Přijede měšťák na venkov, zahraje si na starý styl života, napíše o tom fejeton a pak se zase vrátí do velkoměsta. Vím, že to zní směšně. Ale já tu komplementaritu k městskému životu potřebuju.
Fejeton pro Reflex 8. února 2022.