Jeden z důvodů, proč bych nemohl být nikdy zaměstnaný, je, že potřebuju k vytvoření pracovního prostředí mít zapálenou svíčku, pálit neustále nějaká kadidla a pouštět si k tomu starou klasickou hudbu. A vlastně i to prostředí si celé vytvořit podle sebe. Staré harampádí z vetešnictví, vycpané ptáky, bimbací hodiny. Takový kabinet kuriozit. V tomhle bydlím i pracuju.
Jsem v mnoha směrech lajdák, ale co naprosto ctím, je úloha hostitele. Na setkáních pro třeba sto lidí periferně přejíždím zrakem a doběhnu hostu dolít prázdnou skleničku. To jsem se naučil v basketbale. Driblujete a ani se nedíváte nalevo, ale přihrajete tam přihrávku. Nebo seznámím osamocené hosty. V kanclobytu hostím převážně vždy jednoho člověka. Teď jsem tu měl třeba jednoho Francouze, který mi bude dělat takového ambasadora na vytipování míst na Poesiomaty ve Francii.
Šikovní lidé jsou zaneprázdnění. Dá vždy práci někoho zlákat, aby mi s tím pomohl. A není jednoduché se na sebe naladit, abychom věděli, co po sobě chceme. Proto si dávám záležet na tom, vytvořit patřičné prostředí. Připadám si jak v nějakém čajovém obřadu v Japonsku. Dávám si záležet na drobnostech. Někdy je voda na čaj přivezena v kanystru ze studánky. Dole v květinářství pořídím nějakou květinu na stůl. Jak se návštěva rozhlíží po místnosti, tak slévám vroucí vodu z termosky do slévací konvičky. Do hrsti nasypu tak akorát čaje. Nechám zchladit vodu. Čekám. Zvláštní, jak moc neumím dělat dvě věci najednou. Mluvit a připravovat čaj. Hosta posadím proti oknu. Z důvodů, aby měl lepší výhled na střechy. Blbý je, že mi pak není vidět do očí, protože jsem ve stínu a nejeden host vzpomíná na Karla IV., který si s protivníky při vyjednávání takto sedával. Aby nebyly na jeho tváři poznat jakékoliv emoce.
Většinou hostu nabídnu, aby si místo vybral sám. Ať necítí nějakou převahu.
V japonských čajových obřadech se prý vypráví příběh porcelánu, ze kterého se bude pít. Také často neopomenu pochválit keramika mé konvičky Martina Hanuše. I tvůrce toho tvaru se nějak podílí na tom, co se rozhostí u mého červeného stolu. O čaji nemluvě. Prý se začal používat v Japonsku při zenových meditacích v klášterech, aby mnichy udržoval v bdělosti. Myslím na schůzkách i na ten čaj jakožto entitu. Která vytváří mezi dvěma lidmi to setkání, pouto. Je to takový paradox. Snažím se vytvořit prostředí, abych se s lidma mohl bavit o tom, jak vytvořit prostředí. Skrze střechy, piana, šachy, Poesiomaty. Vlastně to je takový obřad. Vytvoří se prostředí a čeká se, jestli se neurodí nějaké myšlenky.
Fejeton pro Reflex 1. února 2022.