Mám teď klidnější období, program v kavárnách nepřipravujeme, čekáme, až se přežene omic- ron. Tak se snažím objíždět další „zapadlé vlastence“, kteří obrozují svoje vesnice a města. Navštívil jsem Jiřího Stuchla z vesnice Štolmíř u Českého Brodu. Spolu s dalšími tam postavili veřejnou pec na chleba. Prý jsou u nás jenom dva pecaři. To jim závidím. Vždycky jsem chtěl mít na vizitce nějaké podivuhodné označení. Mít tak v podtitulu pecař. Těch veřejných pecí na chleba je u nás asi čtyřicet. Ale ne všude to funguje. Je s tím hodně práce. Den předtím ji rozpálit šedesáti kily dřeva, pak vymést, vytřít, zadělat kvásek pro padesát chlebů, uhníst, položit do ošatek. Pak nějaký doprovodný program.
Peče se jednou za měsíc v teplých měsících. Vždy se k tomu něco uvaří, přijede košíkář něco ukázat. Motá se kolem toho asi dvacet lidí. To chápu, že je těžké dát dohromady. Lidé tam přijedou kvůli tomu z daleka, jen aby viděli ten proces. A aby na ně zbyl krajíček čerstvě upečeného chleba. Kdo by to řekl, že se lidé budou trmácet takovou dálku kvůli krajíci. Asi si to někde v paměti pamatujeme, že chleba je to nejzákladnější. Dříve se roztápěly pece vždy jen u někoho a sousedé si tam přinesli svoje těsto. Aby si nemusel pec roztápět každý sám. Tyhle veřejné pece se stavěly pro chudé, kteří doma pec neměli. Ta jejich pec má takový přístřešek. Je to vlastně kaplička. A lidé se tam jak na poutní mši přicházejí shromáždit. A vepředu pekař krájící krajíce, rozdává je lidem jak nějaký velekněz.
Zasnil jsem se, že až mě přestane bavit, co dělám, pořídím si pojízdnou veřejnou pec na chleba. Zapřáhnu ji za moji stodvácu a budu objíždět nejrůznější vesnice u nás i v Evropě. Vždycky ten cirkus zaparkuju na návsi, zajdu do místní hospody. Tam seženete úplně všechno. Franta dodá dřevo, Mirek mouku a v místní kuchyni se to vše uhněte a připraví. A když už se za těch pár dní uspořádá ono pečení, najednou si někdo vzpomene, že vlastně vyrábí marmelády, jiný octy, další sýry. Všichni tam něco přinesou a něco se bude dít. Já vím, že je to anachronismus. Když máme auta, není potřeba jezdit do práce na koni. A můžem si dneska koupit vynikající bochníky. Ale zažít si ten proces, vidět, co to obnáší. Je to takový obřad. Tak zařazuju do svých dalších vysněných povolání – potulný pekař.
Fejeton pro Reflex 26. ledna 2022.