Tak letos budu opět slavit Vánoce na Pirkštejně, již poosmé. Opět sám. Miluju to.
Častá otázka před svátky je: tak kde budeš na Vánoce? Zvláštní. Na Velikonoce ani na žádnou jinou událost se lidé neptají. Asi to, s kým to budeme slavit a jak, nějak vypovídá o stavu, v němž se nacházíme. Vztahy, které nefungují, si řeknou, že alespoň na ty svátky budou spolu. Alespoň kvůli těm dětem. A ono to stejně vybublá a během příprav se lidé stihnou třikrát pohádat. Emoce jsou vyšponované. Každý má nějaké představy, jak by průběh dne a večera měl vypadat. Stačí málo a naštveme se.
Já to mám vyřešený. Jsem sám. S kozama a se psem na hradě. Miluju samotu. Nemyslím celoživotní. Miluju to střídání. Intenzívních pár dní sám a pak intenzívní setkávání s lidma. Nic mezi tím.
Strašně mě nadchla nově vydaná kniha Deníky fotografa Josefa Koudelky. Píše tam, jak stále někde fotil Cikány po Evropě, různé svátky. Spal po dvacet let spoustu dní někde venku ve spacáku. Aby viděl hvězdy, mraky. Byla období, kdy spal třeba 150 nocí v roce venku. A já ostuda jsem letos nespal venku ani jednou.
Způsob psaní textu je strašně tvořivý proces. Na něčem mi utkví myšlenka a hned od ní vznikne asociace. Tak si říkám, že když si tady lamentuju, že jsem málo spal venku, tak si to díky tomuto psaní textu naordinuju přímo na Štědrý den. Půjdu si lehnout ven. Štědrovečerní noc pod širákem. Ježíš s Josefem a Marií také neměli, kam by hlavu složili. Jsem jak malý dítě. Nespím venku, jak je rok dlouhej, a pak udělám gesto a jdu spát ven na jeden z nejslavnějších večerů. Ale lepší trapné gesto než nic.
Každý si vytváří své specifické zvyky, bez nichž by Vánoce nebyly Vánoce. Někdo to neumí bez cukroví, bez ověšení domu světýlky. Někdo rád kapra, jiný vinnou klobásu. Rybu, salát, stromeček, ořechy si určitě zajistím. Z archívu rozhlasu si pustím pořad o svatém Františkovi.
Slavnostní je pro mě také si vždy poprvé za rok přečíst své deníky za celý rok. Trvá mi to pár dní. Taková účetní uzávěrka. Vytvářím si vývody, závěry, pochvaly, cíle. To vše mi začíná čtyřiadvacátýho, tahle roční inventura. Trvá tak týden. Prvního ledna
už musí být rozvrženo. Revidování roku je můj vánoční zvyk. A nic naplat, taky už pár let odkládám vlezení do řeky Sázavy. Tento rok tě to nemine. A pak to spaní venku. To je hezký si každý rok přidávat nějaké své nové vánoční zvyky. Jestli ale každý rok něco přidám, abych to stihl po šedesátce uskutečnit v jeden den.
V rámci inventarizace mých špatných sklonů a návyků mám teda stále co na práci a co vylepšovat. Ale postupy tu jsou. Před čtyřmi lety jsem byl ještě závislý na Facebooku. Protože jsem starej exhibicionista, šel jsem tehdy dát kozám mrkev a hned jsem to fotil na Facebook a postoval. Abych byl jako zajímavej. Sice jsem byl na hradě sám, ale hned jsem měl děsnou potřebu všechno sdílet a propojovat se. Neuměl jsem být sám. Sociální sítě jsem mezitím zrušil. A život je lepší a bohatší.
Jsem zvědavý, který zlozvyk to odnese letos. Moje vánoční kontrola je nemilosrdná a určitě něco vyhmátne. Hodně věcí bych nakonec oželel. Když by nebyl kapr, uvařil bych si brambory ve šlupce. Bez čeho si ale nedokážu ten slavnostní večer představit, je oheň za sklem kamen. Svatý František říká bratr oheň. Když oheň je, dobře je.
Fejeton pro Reflex 50+51/2021