Černobílé procházky

Ty soumraky. Nejhezčí část dne. Snažím se být venku v tu chvíli. Rozhraní. Ani den, ani noc. A podzimní a zimní jsou nejlepší. Opadaný listí. Jen taková černá a bílá. Světlo a sníh dělají bílou. Obrysy stromů černou. Asi to baví takové povahy, které mají rády černobílé fotky. Je v tom pochmurno, ale takové blahodárné. Stejně jako se stromy stahují do sebe, mízu do kořenů, tak se i já stahuju do sebe.
Nietzsche si prý hodně zapisoval věci při procházkách. Byl to známý chodec. Takové náčrty, které potom doma rozpracoval. Já se nahrávám na diktafon v mobilu a pak si použitelné postřehy přepisuju do deníku. Na víkendových procházkách se probírám týdnem. Uzavírám si ho. Cokoli mi vytane na mysli a považuju to za zaznamenáníhodné, to si nahraju. Jak to, že něco zmíním, a něco zase ne? Jak to, že něčemu dám větší důležitost a projde to sítem nahrání. A pak je tam druhé síto, co z toho nahraného přepíšu. Nejsou to žádný moudra. Prostě taková psychohygiena. Jinak se tvoří myšlenky za chůze, kdy ty věci namlouvám, rozmlouvám se. Je tam pohyb, dynamika, úžas z krajiny. A jiné je to, když člověk sedí u prázdné stránky sešitu. Je tam klid, rozvážné natažení ruky k šálku, svíčka. Ruka, která je propojena s hlavou, tvoří úplně jiné slovní obraty, než kdyby si to člověk zapisoval do počítače všemi deseti. Jinak si všímá věcí. Nevím, co je lepší. Já si vždy ze dvou variant vybírám obě. Tak se nahrávám i píšu. 
Někdy chodím rád tytéž trasy a všímám si, jak se v průběhu ročního období trošku mění. Chodím často v kabátu. Nosím rád staré plátěné batohy. Připadám si jako pašerák. Nebo partyzán. Někdy jdu po polní cestě, jindy jen tak po poli. Aby se mi pes hlavně vyběhal. Cestu volím napůl plánovaně. Rád i trochu zabloudím. To se pak prodírám nepříjemným houštím. Jsem trochu otrávenej, ale zas nemám rád, když jsou věci až moc naplánovaný.
Je velký trend běhání. Hodněkrát jsem se hecoval, ať víc běhám. Miluju běhání. Když se ale rozhoduju, jestli červené, nebo bílé, teda pardon, jestli běhat, nebo jít, dám si většinou bílé. A jdu. Tady si bohužel ze dvou variant obě nevybírám. Čím dál častěji spíš chodím. Prý to ani není tolik zdravý, to běhání. Ale zas je droga to hluboké dýchání. Při běhání se taky blbě rozjímá. Já jsem takový rozjímavý typ. A nejlépe se právě rozjímá na rozhraní, při soumraku. Když končí den. A vlastně týden. A za chvíli i rok. To se pak všechno násobí. Vlastně docela nestíhám.