Zase jsem zjistil, jak jsem nedovzdělanej. Kamarád, vinař Zsollty ze Strekova, mi nalil svoje mladé víno. Pil jsem párkrát svatomartinské či beaujolais. Odvařený jsem z toho nebyl. Až tentokrát jsem ho ale pochopil. Ještě před týdnem to byl nevycválaný puberťák, rozbouřený mošt, trošku ještě burčák. A cosi se mu přihodí – a už je to víno. Hormony se mu vzbouří a chutná úplně jinak. Jak první menstruace u dívky. Jak první zmutování hlasu a první chloupky u chlapce. Chutnal jsem ve vínu tu čerstvou proměnu, pil jsem proměnu. Právě se to událo. Je slavnost takové prvovíno pít. Takový přechodový rituál. Pasování na vojně.
Kamarád proháněl celý život kdejakou sukni. Nakonec je už asi patnáct let šťastně usazen se ženou a dítětem. Ptám se ho: Když jsi byl zvyklý sbalit ty nejlepší holky, není to někdy v tom vztahu rutina? Trochu nuda? Říkal, že naopak. Že to je vlastně čím dál tím lepší. Že to zraje jako víno. A to doslova.
Pili jsme tohle bujné víno a Zsollty vzpomínal, že by rád někam psal fejeton. Protože psát fejeton znamená, že je člověk vnímavější. Přitahuje si děje, které stojí za zaznamenání. Vábí je. A že by bylo hezké udělat takové fejetonové noviny. Ale nesměl by tam psát žádný novinář či spisovatel. Jen lidé, co dělají nějakou profesi a umějí si všímat věcí. Zajímaly by mě novinky ze světa pošťáka, kominíka, vinaře, tramvajáka. Ale muselo by to být na tištěném papíře. Je druh textů, které se nedají číst na internetu. Navíc se tam spousta lidí rozkecává, protože prostoru je nekonečně.
Dřív psávali Goethe a další milostné dopisy. Byly určené jen jedné ženě. Když je psali, nemysleli na to, že se po sto letech vydají. Měly jen jednoho čtenáře, pustili sebekontrolu a psali, co jim touha velela. Stejně tak by mohly být tyto fejetony takovým žánrem milostných dopisů svým povoláním.
Podobně jako by Zsollty napsal skvělý text o mladém víně. Švec by zase psal o nové rašpli, kterou si nechal vyrobit. Pošťák zase o babičce, které pomohl přestěhovat sporák. Všichni by s láskou a náruživostí popisovali detaily svého oboru.
Všechno spočívá v umění vyprávět. Ivan Vyskočil vždycky říkal: Vyprávějte mi něco. Když se člověku podaří, aby byl posluchač, čtenář „u toho“, je vyhráno.
Kamarád proháněl celý život kdejakou sukni. Nakonec je už asi patnáct let šťastně usazen se ženou a dítětem. Ptám se ho: Když jsi byl zvyklý sbalit ty nejlepší holky, není to někdy v tom vztahu rutina? Trochu nuda? Říkal, že naopak. Že to je vlastně čím dál tím lepší. Že to zraje jako víno. A to doslova.
Pili jsme tohle bujné víno a Zsollty vzpomínal, že by rád někam psal fejeton. Protože psát fejeton znamená, že je člověk vnímavější. Přitahuje si děje, které stojí za zaznamenání. Vábí je. A že by bylo hezké udělat takové fejetonové noviny. Ale nesměl by tam psát žádný novinář či spisovatel. Jen lidé, co dělají nějakou profesi a umějí si všímat věcí. Zajímaly by mě novinky ze světa pošťáka, kominíka, vinaře, tramvajáka. Ale muselo by to být na tištěném papíře. Je druh textů, které se nedají číst na internetu. Navíc se tam spousta lidí rozkecává, protože prostoru je nekonečně.
Dřív psávali Goethe a další milostné dopisy. Byly určené jen jedné ženě. Když je psali, nemysleli na to, že se po sto letech vydají. Měly jen jednoho čtenáře, pustili sebekontrolu a psali, co jim touha velela. Stejně tak by mohly být tyto fejetony takovým žánrem milostných dopisů svým povoláním.
Podobně jako by Zsollty napsal skvělý text o mladém víně. Švec by zase psal o nové rašpli, kterou si nechal vyrobit. Pošťák zase o babičce, které pomohl přestěhovat sporák. Všichni by s láskou a náruživostí popisovali detaily svého oboru.
Všechno spočívá v umění vyprávět. Ivan Vyskočil vždycky říkal: Vyprávějte mi něco. Když se člověku podaří, aby byl posluchač, čtenář „u toho“, je vyhráno.
Fejeton pro Reflex 44/2021