Často měním rozhodnutí. Je to strašný se mnou. Čert aby se ve mně vyznal. Jsem těkavej. Měnivej. Někdy se za to stydím, jindy je to pracovní metoda. Cítím se někdy jako dítě, které vytáhne z pytlíku blyštivý sklíčko, otáčí si ho proti slunci, má z něj radost. Říká, že je to nejnádhernější skleněný kamínek. A za chvíli ho zaujme zase něco jiného.
Jsem specialista na náhlé rozhodnutí. Před čtyřmi lety jsem se procházel o víkendu po loukách u Pirkštejna a říkal si, že by bylo hezký, kdybych si pořídil psa. Že se stejně rád procházím, tak alespoň může kolem pobíhat pes. A říkal jsem si, že tohleto jedno rozhodnutí znamená tisíce a tisíce nachozených kilometrů navíc. Jako Cortés, který spálil všechny lodě, aby se jeho vojáci nemohli vrátit domů a museli bojovat. Už pak není cesty zpět. Prostě budu mít psa a budu se o něj muset starat. V té procházce se mi do hlavy zaryje ona nádherná představa skotačení s roztomilým štěňátkem. A chtěl jsem si ho jet koupit nejlépe ještě ten den. Měl jsem v sobě to vzrušení, tu touhu. Věděl jsem, že si musím pořídit psa co nejdřív, aby mně neopadla. Asi za tři týdny se opravdu podařilo sehnat dvouměsíční štěně. Stal jsem se psím taťkou. Obrovská radost. A taky obrovské vyčerpání. Byl jsem na ně sám.
Po roce jsem už byl značně bezradný. Fakt jsem to nezvládal. Jedna kamarádka mě požádala o pronájem Střechy Lucerny na rozlučku se svobodou. Prý ale nemůžou zaplatit nějaký závratný nájem. Tak říkám: udělejme barter. Seženete mi někoho, s kým bych se o psa střídal. A opravdu se to podařilo a s jednou jejich kamarádkou mám od té doby střídavou péči. Zhruba po týdnu. Když může být bikesharing, proč by nemohl být dogsharing. Maďarský ohař je plemeno, které je zvyklé na více pánů. Není fixované na jednoho.
No a teď v létě na mě i ten týden byl moc a volám jí, že to nezvládám a jestli by Barunku nechtěla nastálo. Byl jsem zděšen z toho, že jsem to vůbec vyslovil. Schizofrenně hladím svého nejlepšího přítele člověka a za chvíli jidášsky volám, že se ho chci zbavit. Naštěstí to zůstalo v rovině úvah. A teď, po dvou měsících, je zase všechno jinak a uvažuju, že bychom Barunku mohli připustit a mé sharovací kamarádce bych pořídil nové štěňátko a já bych si nechal Barunku napořád. Kdyby samozřejmě kamarádka souhlasila.
No a žijte si s něčím takovým. To je nestálost, co? Jak malý dítě, co? Pořídit si psa. Pak ho chtít dát pryč. Pak zase ne. Aby se v tom Kobza vyznala.
A teď si představte, kdybych si podobně, nedej bože, chtěl pořídit dítě. Tam teda člověk alespoň dostává sharovací partnerku v balíčku rovnou. A kamarádi v hospodě mi navíc říkali, že prý dítě není pes. Podobná nerozhodnost mi panuje v rozchodech ve vztazích. Někdo řekne konec a je konec. Já říkám konec nastokrát. Měl bych si asi na tričko nechat napsat „Nic mi nevěřte“. Což je známý filozofický paradox. To by mi pak neměla být věřena ani tato věta.
Nebo, kolikrát jsem vyslovil větu, že to je ta pravá. S tou chci celý život žít. Podepsal bych to krví. A po měsíci zas nic. Jak si člověk má věřit, že se mu to zase nepřevrátí? Jsem asi živlový typ ohně. Proměnlivý. Někdy plamínek, jindy vatra. Snadno se umím zažehnout. Ale jak říkám, někdy se za sebe stydím, jindy je tahle zážehovost pracovní metodou pro uskutečnění některých projektů. Člověk se musí doslova do některých nápadů zamilovat. A holt to někdy přejde. Není to ten pravý.
Nápad. A je dobře ho raději pohřbít než udělat nějakou blbost. Asi je dobrý si udržovat nějakou míru. Zdravá míra chaosu v mezích zákona.
Fejeton pro Reflex 43/2021