Fotografie textu Hrát na kobzu
foto: Někdo opéká buřta na prutu, jiný rovnou čtyři na vidlích

Hrát na kobzu

Jsou svátky, které moc neřeším. Nesnáším třeba silvestra. To je prý jediný den v roce, kdy Vráťa Brabenec ze skupiny Plastic People nepije. Na silvestra prý pijí pouze amatéři.
Co si ale nenechám ujít, jsou čarodějnice. Asi i chci být součástí neviditelného přediva, kterým se takhle většina lidí spojuje skrze živel ohně. Kolikrát jsem vyjel mou škodovkou stodvácou nahodile někam. Všude kolem planuly vatry. U nich lidé s lahváči, špekáčky. Náhodou jsme zastavili u nějaké hasičské akce, kde se hromada křoví, starých prken a dveří poleje benzínem a plameny šlehají do výše pěti metrů. Hasiči tam točí pivo a poctivě hasí žízeň svoji i návštěvníků. Partičky u sebe mají malé bezdrátové bedničky a pouštějí si zrovna tu svoji kmenovou kapelu. Děti poletují, jiskry a štamprle létají vzduchem. Za našeho dětství se tam ještě házely pneumatiky. Strašně dobře hořely.
A protože se letos nic konat nemohlo a já bych si samozřejmě nedovolil porušovat předpisy, tak vám popíšu akci před dvěma lety. Jestli mi rozumíte...
Když se sejde dvacet lidí, co se ne vždy všichni znají, je podle nepsaných pravidel školy mejdanů nutné jim zadat nějakou práci. To je pak snadno zintegruje. Šli jsme tedy do lesa na dřevo. Chlapi tam hned machrují, kolik toho najednou unesou. Z kopce lesa to ještě jde, ale nahoru ke hradu si postupně odlehčují a pak se ještě třikrát vracejí. Na dřevo se vezme samozřejmě vozejček. Ani ne tak na soušky, jako spíš, aby tam hned huply děti. A na odhození lahváčů. Ten se už musí otevřít při práci. Aby šla práce lépe od ruky.
Kamarádi pak mají dobrý pocit, že se nošením dříví nějak přičinili. Asi pradávný instinkt lovce. Jenom už nemusíme rozdělávat oheň lukem a místo uloveného zajíce si koupíme špekáček z Lidlu. Ale jinak jde asi o totéž.
Kamarádovi tehdy přijela thajská přítelkyně se svými dětmi. Přijely a takřka z džungle se přemístily z letiště rovnou na středověký hrad. Nechali jsme je privilegovaně zapálit oheň. Děti pak vytvořily ze slámy a tácku na párky čarodějnici. Do toho přijel pán, co se zaobírá autentickým provozováním staré hudby. Žádné pseudošermířské flétničky. Nečekán vstoupil do brány s dudami. Děti se hned slétly a chtěly si ten kozí, čertovský nástroj také vyzkoušet. Kozy jsem teda pustil ven taky. Však se také říkalo, že se čarodějnice slétaly na sabat i v přestrojení za kozy. Pan hudebník mi udělal radost, přivezl i kobzu. Poprvé jsem viděl tento loutnový nástroj. Asi byli předkové nějací hráči na kobzu.
Tři thajské děti se skamarádily se zbylými sedmi. Dětská hra je mezinárodním dorozumívacím jazykem. Zpívaly se písně od barokního skladatele Michny, staré písně z Komenského sbírek a kolem poletovaly moje dvě kozy. Vždycky něco zazpíval a pak řekl: Ta je z roku patnáct set dvacet. Dokonalé přemostění do dávných časů.
Čarodějnický oheň vytvoří takový kruh mezi lidmi. Takové pouto. V ruce lahváče. Umaštěné ruce od špekáčku. Někdo opéká buřta na prutu, jiný rovnou čtyři na vidlích. Všichni zírají do středu, k tomu písně. Společenství ohně.
Na YouTube je pohádka Princ Bajaja. Poslal jsem ji kamarádovi s těmi Thajčátky. Ať se na to podívají. Asi si pak museli nějaký čas myslet, že Česko je země opravdických pohádek.

Fejeton pro Reflex 18/2021