Když umře někdo významný, hned se vyrojí spousta vzpomínačů a předhánějí se, jak dobře se s ním znali. Já se s panem Havlem znal zběžně. Občas přišel na Střechu Lucerny na nějaký bláznivý koncert při úplňku nebo na debatní salón. Bylo to vždy posvěcující. Dodal vždy svou přítomností celé akci dojem, jako by přišel někdo ze starých nonšalantních časů.
Zažil tatínka, který vybudoval Barrandovské terasy, staral se o Lucernu, o produkční společnost Lucernafilm. Strýce Miloše, jenž postavil Barrandovské ateliéry a celou čtvrť Barrandov. Strýce Huga Vavrečku. Dědečka, který postavil Lucernu a dalších asi devatenáct domů, už nestihl.
Není jednoduché narodit se silným a úspěšným rodičům. V Česku se o tom teď dost mluví. Podnikatelé, kteří vybudovali své firmy v devadesátých letech, stárnou, chtějí předat svoji firmu dětem. Nemáme v této věci ovšem oproti třeba Británii žádnou tradici. Někteří miliardáři schválně dávají svým dětem jenom malé kapesné, aby nezlenivěly a nezvykly si na život v přepychu. Často se stává, že ale ty děti ty firmy nechtějí. A chtějí si vybudovat něco vlastního odspodu.
Možná i od pana Havla by se za jiných okolností čekalo, že bude budovatelem. Myslím, že ale byl nakonec rád, že se z této rodinné tradice vysmýkl. Mohl si tak ležet zalezlý v knihách ve své poustevně na Farmě Košík a budovat doslova vzdušné zámky ve svých textech. Nebo bafat fajfku a popíjet červené s přáteli z disentu. Byl takto šťastnější. Mohl si to dovolit i díky své ženě Dagmar, jež se o Lucernu od devadesátých let starala.
Zabýval se mnoha obory, matematikou, filozofií, vědou. Zajímalo ho takové někdy až surrealistické míchání žánrů. Jako byste v dýdžejské terminologii pustili po Nirvaně Labutí jezero. Šlo mu o jakousi syntézu oborů. Proto i založil na univerzitě mezioborové pracoviště Centrum teoretických studií.
Hovor jsme vždy vedli tak laškovně. Na témata, co by se ještě šílenějšího mohlo na střeše vyvést. Už jsem jednou psal, že se jednou zadíval na okolní střechy a komíny a zasnil se, že by se tam mohly pospojovat všechny ty lávky a mohly by to být takové lávky pro kominíky, kteří by přecházeli po městě svou vytyčenou cestičkou. Ulice, akorát vedená vrchem. Z tohoto nápadu vznikl nápad opravdu jednou vytvořit jakousi stezku v korunách domů. Nebo jsme hovořili, že by ze střechy někdy mohl vzlétnout balón. Jako mají milionáři heliporty, tak my bychom měli přistávací plošinu pro balóny. Většinou to byl hovor takového julesvernovského fantaskního ladění. To jsem se od něj naučil. Však také s fajfkou, šedivými vlasy a šibalským úsměvem jako by vyskočil z nějaké vernovky.
Jsem Kozoroh. Potřebuju vzhlížet k autoritám, k tradici. Tělesně toto znamení odpovídá kolenům. Mám potřebu si vyhledávat osoby, před nimiž mohu symbolicky pokleknout. Jenom jich už moc nezbývá. Stále někdo umírá. Někdo ale chybí víc. Kdybych si měl udělat seznam lidí, bez kterých už pro mě svět není takový, jako byl, tak bych krom pana Havla přidal Zdeňka Neubauera, Filipa Topola, Magora, bratry Reynkovy, devětadevadesátiletého prastrýčka kněze Xavera Kobzu. V mnoha oborech dorůstá mladá generace a přerůstá tu předešlou. Ale moji generační guruové odcházejí.
Nezbývá než si připomínat pana Havla a Zdeňka Neubauera pořádáním bytových seminářů a salónů. Každým setkáním lidí z různých oborů, kteří se sejdou nad sklenkou vína a hovoří o všech možných tématech, si vybavím tradici, kterou oni dva prováděli od sedmdesátých let.
Fejeton pro Reflex 17/2021