V rámci mé nové profese kulturního pracovníka za času pandemie objíždím nejrůznější místa a města a snažím se někde umístit ty naše trubky s poezií. Kultura na venku, pro dva, na každém místě dvacet převážně básní a zvuků, které se týkají toho místa. Máme ho na kliku, když nastane blackout, nás se to netýká.
Dáváme si schůzky se starosty a místostarosty. Řešíme, jestli by se mluvící roura někam hodila. Je to práce snů. Mohl jsem si přes zavřené okresy cestovat z místa do místa. Prohlížet si město s ohledem na to, kam ji umístit. To si vlastně člověk zkouší principy urbanismu.
Principy, jak a kam umístit monument. Camillo Sitte v devatenáctém století popisoval, že socha se nemá umístit do centra náměstí. Tam chodí lidé, jezdí povozy. Blokovala by provoz. Má se prý počkat, až napadne sníh, pozorovat, kde se vyšlapají cestičky, kde se děti koulují a kde postaví sněhuláka. A tam se má socha umístit.
Měla by nějak hovořit s kontextem staveb a prostoru kolem. Hus na Staromáku se stavěl tak, aby vzhlížel na sochu Panny Marie na mariánském sloupu. Aby tak spolu komunikovali. Dlouhá léta zíral do prázdna. Teď už se zase konečně má kam dívat. Kompozice je opět kompletní.
Jednou ze zastávek po našich krajích byla i Břeclav. Město, které nemá klasické náměstí. Možná to je i jejich tématem, nemít něco, co všechna ostatní města mají. A možná je dobré vzít to ne jako mindrák, ale jako pozitivum. Když není náměstí, tak si ty aktivity a ten symbol vytvořit jen tak odspodu. Skrze vztahy.
Možná by se za náměstí dala považovat pěší zóna od nádraží. Mezi stromy se v dáli tyčí mohutný komín továrny Gumotex. Od šedesátých let vyrábějí legendární panenky, traktory, a především Rumcajse. Ten komín pro mě rázem začal ztělesňovat vzpomínky na všechny tyhle ikonické hračky po rodičích.
Vozím s sebou v autě jeden odlehčený, zkušební Poesiomat. Zkouším jej umístit na různá místa. Jak by mu to tam slušelo. Jak na to zvědaví kolemjdoucí hned reagují. Protože už na pěší zóně mají jednu sochu, tak by, myslím, nevadilo v průchodnosti, kdyby se Poesiomat umístil v její blízkosti. A s výhledem na ten dominantní komín. A dovnitř by se mohly dát básně o komínech. Člověk by poslouchal slova o komínech, Skácelovy verše (který tam pobýval) a oči by těkaly po okolí a samozřejmě po té dominantě. Slyšené slovo, když se umí dobře nahlas přečíst, tak působí na emoce úplně jinak, než když je něco někde napsané. Vytváří to zážitek malého videoklipu. Do recitace zaskřípají brzdy vlaku na Slovensko, popíjející bezdomovci se hádají o krabičák, kolem zasviští koloběžka.
Možná by tenhle zážitek mohl lidem, kteří tam už třeba třicet let chodí, povědět, že to není jen tak ledajaký komín, že je to vlastně monumentální socha. Socha, která ztělesňuje radost miliónů dětí, jež si s těmi hračkami hrály. Socha, která se tyčí na náměstí, jež vlastně není náměstí. A nahrané básně bychom proložili třeba zvukem pískotu jedné z těch hraček. I tenhle zvuk je poezie. Pokud nám uvnitř něco rozrezonuje.
A na případné odhalení by na vrchol komínů vyšplhal třeba nějaký akrobat s vlajícími závoji, převlečený za Rumcajse. Takovým happeningem bychom vytvořili obraz, který by si vždy vybavili, když by šli kolem. A už by to nebyl obyčejný komín.
Člověk nevidí pavučiny u sebe doma. Zvykne si na ně. Já teda určitě ano. U druhých si jich ale všimnu hned. A tak by mě zajímalo, jak by dopadla návštěva nějakého citlivého cizince v Praze. Měl by zakázáno dívat se do jakýchkoliv průvodců, cokoliv si předtím přečíst. Jen by se tři dny toulal bez předporozumění po městě. A pak by mě provedl mým domovem a já bych se na něj díval jeho očima. Jako bych tam byl poprvé.
Fejeton pro Reflex 16/2021