Vydatně pršelo. Vyrazil jsem tedy s košíkem sbírat houby. Asi si totéž řeklo mnoho dalších houbařů a nic moc jsem nenašel. Vracím se zpátky po kolejích kolem chátrajícího nádraží v Ratajích. U něj misky pro toulavé kočky. A vedle páchnoucí kontejner pro místní chataře. A vtom mě zasvrběly ruce. Periferním viděním jsem zahlédl v trávě vedle vyskládané talíře. „Třeba by se mohly někomu hodit,“ řekl si asi chatař, co se jich zbavoval. Vybral jsem jednu sadu malovaného porcelánu, vložil ji do košíku a spokojeně se s úlovkem vracel domů. Patřím do kmene sběračů. Vždy se mi rozzáří oči, když najdu drobnou kořist. Jde o radost z lovu, ze sběru.
Stav mysli neolitického člověka a zbystřelá mysl, když kráčíte zaprášenými uličkami bleších trhů na Kolbence, je jedno a totéž. Máte omezený čas, po jedenácté se již balí. Musíte obejít všechny prodejce, kteří na deky rozbalí nepotřebné věci z půdy. A podobně jako na houbách zrakem propátráváte terén. Občas vás intuice navede, abyste odhrnuli kus hadru z koše, kde se skrývá malá konvička. A pak ještě smlouvání, při němž se zase ozývá jiný mozek dávných trhovců.
Nebo obyčejní vetešníci. Musíte k nim chodit opakovaně, každý den jim do hromady harampádí něco přibude. V Praze jsem vyrostl na panu Špičákovi z pražské Opatovické a panu Čapkovi v Dlouhé. Dnes se dá něco najít třeba u Medvěda v Melounové.
Abych si obhájil toto nutkání, používal jsem ukořistěné rekvizity k převlékání při mých dýdžejských performancích. Anebo se hodily při mém aktivistickém období pro nejrůznější happeningy. Teď si vlastně uvědomuju, jestli jsem chtěl primárně za něco bojovat, nebo jen využít ony věci...
Tatínek spolužačky trpěl podobnou poruchou. Jejich byt byl zaskládán nejrůznějšími krabicemi a kufry a prošpikován pouze uličkami. Takže pohybovat se tam dalo.
Kamarádi mají zase v severních Čechách pronajatou nemalou tvrz a každá místnost je vyskládána tematickými věcmi z konťáků. A také tam mají i uličky. Jejich heslem je „Co unesem, to odnesem“.
Fejeton pro Reflex 37/2019