V týdnu vydatně pršelo a z lesů kolem hradu Pirkštejn se proti ohnivému obzoru při západu slunce zvedala pára. Rorýsi svištěli kolem věže, kterou stráží ve špici na kříži poštolky. Pozoruju je dalekohledem. Mám to místo televize.
Navštívili mě kamarádi, v autě jim mňoukalo kotě, které na poslední chvíli neudali. Nechal jsem si je. Spíme první noc spolu, zachumláni v duchnách, přibývající Měsíc prosvěcuje místnost… Tu něco zašramotí v rohu u kachlových kamen. Říkám si, že kočička šla nejspíš do písku na záchod, jenže ta vrní vedle polštáře. Co to může být? Myš? Netopýr v kamnech?
Ráno otevřu poklop do komína – a nic. Druhý den se situace opakovala, jen zvuky byly úpěnlivější. To musí být uvězněný ptáček! Znovu otevřu dvířka a spatřím zuboženou žíhanou poštolku v popelu. Nahoře tunel světla, ke kterému se ne a ne prodrat.
Chytil jsem ji do utěrky, a než jsem ji vypustil z okna, podívali jsme se na sebe. Byla úplně zmagořená, oči vytřeštěné, dva dny čirého šílenství. Umíráte v hrobě komína, a přitom vidíte světlo. Pustil jsem ji, odletěla za hradby. A jaké bývá pokračování v pohádkách? Šlo vlastně o princeznu, kterou jsem vysvobodil a která mi bude odteď z vděčnosti hlídat obydlí?
Nejčastější otázkou mých návštěvníků je, jestli tady na hradě straší a jestli se nebojím. Není jiného tématu, na které by se všichni tak svorně ptali. Co za tou častou otázkou je? Asi tady od toho 14. století umřelo pár desítek lidí, někteří i násilnou smrtí. Na to jsou lidé citliví. A asi leckdo věří, že ne každá duše odchází po smrti pryč. Na hřbitovech jsme také ostražití a přirozeně ztišujeme hlas, abychom si to s někým nerozházeli.
Anebo to může pramenit z fantazie – na hradě je často potemnělo, svítíme tu petrolejkami. Člověku se v příšeří hned vybavují kdejaké vnitřní nestvůry. Proto jsou lidé rádi v bezpečí novostaveb, mezi rovnými, čistými liniemi, vše prosvětleno. Nikde prostor pro duchy.
Anebo může tušení strašidel pramenit z permanentního hroucení stavby. Milimetr po milimetru se hrad zbudovaný v Ratajích nad Sázavou Jindřichem z Lipé posouvá; staré trámy vysychají, okna se smršťují a nabobtnávají, statika pracuje – prostě přírodní materiály. Toto pnutí ve zdech vytváří občasné nepatrné a neznámé zvuky. Já se na hradě vůbec nebojím. To však neznamená, že by zde nebyly přítomné prazvláštní úkazy a zázraky.
Zázrak je přece i to, co jen nevidíte a nedomýšlíte.
Fejeton pro Reflex 29/2019