Fotografie textu Slavnosti básníků
foto: platónský Symposion

Slavnosti básníků

Některé filmy odkládám, abych se na ně poprvé podíval až s nějakým blízkým člověkem. To abych do něj mohl šťouchat a zajíkat se. Již asi patnáct let se chystám zhlédnout slavný film ze šedesátých let O slavnosti a hostech. Podle fotek si zatím jen představuju, o čem asi je, a občas si jej snažím přehrát v reálném životě. Možná se na něj nakonec raději nikdy nepodívám, abych si náhodou nezkazil představu o něm. 
Walt Whitman měl v pátek 31. května dvě stě let od svého narození. A tak jsme se rozhodli uspořádat tomuto americkému Máchovi jednu z jeho mnoha oslav, která v ten den probíhala po celém světě. Nakoupil jsem prostěradla místo ubrusů, do sklenic od mlíka natrhal luční kvítí, na fasádu pověsil zbožné obrazy z fary, pod stoly schválně nezametl zbytky kozích bobků, aby té vznešenosti a vzletnosti nebylo až moc. Pak jsme si nandali guláš, nalili červeného vína a poslouchali promluvy Petra Hrušky, Josefa Rauvolfa a dalších desíti básníků. A bílá prostěradla se poskvrňovala červeným vínem i gulášem.
Takhle jsem si představoval platónský Symposion, hostina s číší vína pod širým nebem, kde myšlenky nebrzdí žádný strop a celé hodiny se ohledává nějaké zásadní téma. Dnešní sympozia se konají v klimatizovaných kobkách s vrnícími zářivkami a na guláš se chodí až o přestávkách. Víno se tam nepodává. 
Oslava vyšla na Den dětí. Ty dostaly důležitý úkol – hlídat kozy, aby nesežraly pučící růže. A dobelhali se také, nekecám, devadesátiletí rodiče ženy pana děkana architektury Lábuse. Prý Whitmana od mala čtou a všude doporučují. Umíte si představit, že se v devadesáti pojedete podívat na nějakou přednášku? Neuvěřitelné. Překladatelé nového vydání vysvětlovali použití názvu Listy trávy, jež více odkazují i na ošuntělé listy knihy než prapůvodní Stébla trávy. Připomenula se souvislost, že bez Stébel by nebylo Ginsbergovo Kvílení, a na konec Honza Gogola ukázal československý výtisk z roku ’55, kde se na konci píše: POUZE PRO PŘÍSLUŠNÍKY ČS. OZBROJENÝCH SIL. Není tohle ta největší poezie? Ač nezamýšlená? To byly časy, přátelé, poezie se vydávala v desetitisícových nákladech a někdy třeba pro celou armádu. Dnes se vydává ani ne ve stovkách, ale spíše v desítkách kusů. Ve společnosti více znamenají lidé se stovkami tisíc followerů. Třeba se ale občas, za dvě stě let, budou lidé spíše scházet a číst tyto velmi okrajové básníky.

Fejeton pro Reflex 23/2019