Stejně jako v Polsku ztělesňuje archetyp univerzálního dědečka všech Poláků Jan Pavel II., jehož fotka je v každém obýváku hned vedle televize a fotky opravdových prarodičů, obraz univerzální babičky nám stvořila Božena Němcová.
Když vzpomínám na rané dětství, už neumím rozlišit, co jsou obrazy ze světa mojí babičky a co pozdější literární dobarvení z Babičky. Křížaly, které sušila v troubě u kamen, suché kůrky chleba, jež se cumlaly a chroupaly. Drobná, pár dní stará kuřátka, která se zahřívala stowattovou žárovkou v krabici od bot. Tygří mast. Mucholapka. Pastička na myši. Seno na půdě. Volské oko s bramborovou kaší. Krucifix. Jedna fotka ze svatby. Špajz. Nočník. Postel s pelestí. Duchna. Nítěné knoflíky. Kadibudka. Naftalín. Králičí kůže natažená na drátu. Slepičince. Šátek přes hlavu. Zástěra. Hajaja. Na plotně kastrol s vodou na umývání nádobí a šípkový čaj.
A také pionýr, na kterém jezdil děda. Ustájený v jedné místnosti na statku. Fetoval jsem vůni benzínu, která se mísila s vůní sušených bylinek. Sedal jsem si na měkké, podlouhlé sedlo. Líbilo by se mi, kdybychom se spolu více bavili o rozpomínání na „své obrazy z dětství“, které máme zarámované v galerii své paměti, ale protože se na ně nikdo neptá, tak jakoby neexistují. Myslím samozřejmě rozpomínání na ty hezké věci, ty nehezké je dobré asi vytěsnit.
Nevím, čím to je, ale mám takovou úchylku obklopovat se podobnými starými věcmi z tesknivých časů dětství. Na Aukru skupuju staré sešity na deníky. Mažu se tygří mastí. Nosím pionýrky a plátěné baťohy. Občas projedu pionýra. Po zemřelém dědovi nosím jeho šálu a kabát. Na zdi visí promodlený kříž, k němuž se babička dlouhá léta modlila.
Choulím se do sladkých bezstarostných vzpomínek a skrze tu veteš možná objevuju toho čtyřletého kluka. Nebo si spíše zpřítomňuji babičku, která už nežije? Proč člověk má rád staré věci? Anebo proč zase jiný má rád spíš nové věci? Vlastně chápu, že se někdo chce odříznout od své, leckdy bolestné minulosti. Taky bych nenosil šálu po člověku, jenž mě tyranizoval.
Starý svět, staré věci. Třeba to má ale každá generace. I pionýr byl jednou naprosto moderním strojem a posléze vysloužilou herkou. Za padesát let se možná budou po Praze místo prvorepublikových veteránů projíždět novodobí turisté teslou. Třeba budou další generace vzpomínat na sladké dětství, kdy se babička dobelhala zvednout tlačítkovou nokii, a budou si ji chtít pořídit, protože to budou vzpomínky na onen starej dobrej svět.
Třeba budou jednou dnešní mileniálové ukazovat vnoučatům kroniku svého života, zachycenou na Instagramu, a šestiletí kloučci budou v roce 2075 žasnout, jaký byl ten svět tehdy šťastný. Všichni se před zrcadlem usmívají a fotí.
Fejeton pro Reflex 21/20219