Strašně rád pořádám oslavu svých narozenin. Ani ne, že bych chtěl slavit sebe. To by bylo trochu pompézní. Ale že je to dobrá záminka k mejdanu. Že se lidé sejdou. Když bych je pozval jen tak, tak by třeba ani nepřišli. A protože mám narozeniny bohužel jenom jednou za rok, musím si vypomoci s narozeninama jiných.
Letos slavil Bob Dylan osmdesátku. Leonard Cohen zase pět let od smrti. Teda ten to asi neslavil. Snad je to ale dostatečná záminka k tomu, aby se lidé sešli a řekli si, co pro ně znamenají.
Na spodní zahradu hradu Pirkštejn jsme opět vynosili všechny možné stoly. Rozprostřel jsem na ně nevyžehlená prostěradla z Karlova mostu. Děvčata vyšla pro podzimní okvětně bobulovou výzdobu. Někdo přivezl pekáč buchet. Majitel pivovaru Chříč zase pípu a sud svého piva. Lidem to pivo chutná daleko víc, když si ho musí sami načepovat. Třeba i do zavařovaček. Mají pak pocit, že se nějak přičinili. V sousední vesnické hospodě mi navařili skvělý zvěřinový guláš.
Rozmarné odpoledne jsme zahájili a hned při uvedení první promluvy básníka Petra Hrušky kousek nad hradem zarachotilo prolétající menší letadlo. Zvedneme hlavy vzhůru, co nás to ruší, a za ocasem má jak drak cancour s nápisem „Volte Korunu Českou“. Tak to vypadalo, jako bychom měli v kapse vysílačku a na signál začátku za-hradní slavnosti, jsme vypustili letadlo. Počkali jsme, až přeletí, a Petr připomněl, jak dostal Dylan nobelovku. A proč Cohen zatím nikoliv.
Celá skála, na které stojí hrad, je porostlá břečťanem. Kvete až na podzim. Celý jej pilovávaly stovky včel a snad stovky motýlů. Skrz seschlé švestky se prodíralo pozdní slunce. Do toho Josef Rauvolf vzpomínal na svého přítele Allena Ginsberga. Na vzájemný obdiv Dylana a Ginsberga. A naše tajná bulvární intelektuální já velmi zpozorněla, když se hovořilo o sexuálních nabídkách Allena vůči Dylanovi. Jak pro Ginsberga bylo vždy velkou výzvou sbalit heteráka.
Kněz Láďa Heryán pojal svoji řeč překvapivě jako kázání. Vysvětloval souvislosti Cohenovy písně Hallellujah. Jak na začátku úplně propadla a jak ji proslavil až Jeff Buckley.
Vláďa Merta zazpíval jednu svoji dylanovku i cohenovku. Zrovna ve svých asi pětasedmdesáti letech dokončuje disertaci na téma hranice folku. Já teda nemám hotovýho ještě ani bakaláře, ale do šedesáti bych si toho magistra mohl udělat. A možná se pak vyrovnám i Mertovi. Dávám mu prostě jenom náskok.
Protože jsme seděli u slavnostní tabule, hodovali, pili číše vína a piva, šlo vlastně o jakési sympozium. Vláďa Merta se rozpovídal o tom, že v těch římských symposiích byl nejdůležitější osobou ten, který ředil víno. Nevíme, jak chutnalo dříve víno, ale asi bylo hutné a alkoholovější. Proto, když někdo už byl moc dlouhý a nudný, nebo naopak někdo potřeboval zažehnout jiskru inspirace, od toho byl ten ředič vína. Tak tohle tedy bude patřit k mým dalším vysněným povoláním.
Mezitím se setmělo a u ohně se až do noci přehrával Dylan, Cohen, Cash a další. Takové normální táborákové písně.
Narozeniny se tedy oslavily. Záměr byl splněn. Obsahově už ani nevím, co přesně se tam říkalo. To se mi stává často. Že pečlivě poslouchám, dávám pozor. Ale vůbec bych neuměl přeříkat základní myšlenky. Ale přesto se to asi někam podvědomě zapisuje. Šlo asi o iniciaci. Od teď je budu poslouchat nějak jinak.
foto: Za-hradní slavnost