Ozval se ve mně pradávný sběračský instinkt a vyrazil jsem na houby. Podobně, jako někteří rybáři chycené ryby pouštějí, i já bych je klidně nasbíral očištěné do košíčku a při cestě zpátky je někde zase zasadil.
Jde především o touhu hledat. Ale musí se občas i najít. Jinak je to pro zlost. Kvůli tomu zahlédnutí hnědé toužebné střechy klobouku to dělám. Vítězoslavně polknu a vyplaví se mi trošku dopaminu do mozku. Na tom je založené i sbírání lajků na sociálních sítích. Předpokládám, že při studiích, jak si lidi lajkama ochočit, vycházeli i s propojením blaženosti při nalezení hub.
Uvidím houbu, ihned tasím nůž. Zvolna našlapuji směrem k ní. Po cestě se už rozhlížím, jestli tam není další kumpán. Sehnu se, poslepu okrajuji kořen a oči vyhlížejí další oběť. Říká se, že houby nepatří ani do rostlinné říše, ani do zvířecí. Prý je to něco mezi. Možná proto je sice sbírám, jako se sbírají maliny. Ale projevuje se u nich více ten lovecký pud. Ta radost z němého tvorečka, který nemůže utéct, protože má jenom jednu nohu, a ještě ji za ni držím. Jak loutku si ji nožem trochu přiřežu, dotvárním.
Někdy je houba skrčená u pařezu a zarytá v mechu. Musím ji velmi něžně podebrat, aby se neulomil vršek. Tyhle zakleslé v mechu jsou takovým dobrým trenažérem pro trénování jemných dotyků. Moje nejoblíbenější barva je hnědá. Nosím nejraději hnědé manšestrové kalhoty, hnědé sako. Z ročních období mám nejradši podzim. Asi ta obliba hnědé vznikla od fascinace a radosti ze zahlédnutí hnědých klobouků.
Blbý na houbách je, že se dívám jenom na spodní obzor asi pěti metrů. Málo pozoruji les, natož koruny stromů. Je to podobný soustředěný pocit jako při hře v šachy. Tam také nevidím, neslyším. Tady se upřeně dívám do pár metrů přede mnou a jen periferním zrakem si hlídám, jakým směrem se ubírat.
V Praze se také dívám jen na obzor v rovině očí. Když náhodou pozvednu oči na nějakou fasádu s nějakým reliéfem, hned jsem naštvaný, že tady chodím roky a jak to, že jsem si jí ještě nevšiml. Tak by mě bavilo, kdybychom si s pár přáteli zahráli nějakou hru. Museli bychom se pohybovat ve městě a všímat si čehokoliv, co je nad obzorem třeba sto dvaceti stupňů. Každý by chodil ulicemi a pak bychom se potkali a četli bychom si záznam toho, co jsme viděli. Místo čtyřiceti stupňů dolů, kdy pátráme po houbách, bychom se dívali nahoru na fasády. A lovili bychom úlovky. Nebo sbírali pohledy do kufru naší paměti.
Večer jsem si na plotně usmažil na domácím sádle smaženici. Vůně podzimu, venku už zataženo, poprvé bylo třeba zatopit. Nastává lovecká sezóna.
Fejeton pro Reflex 38/2021