Fotografie textu Oživování hřbitovů
foto: Další trubku s poezií

Oživování hřbitovů

Tak jsme s Jirkou Lábusem nainstalovali další trubku s poezií na malvazinský hřbitov. Načetl nám například Hřbitovní kvítí. Roura vypadá jako zvukovod na lodi. Jako by se dole v záhrobním podzemí větvila a klikatila až ke kobce, kde leží či sedí třeba Egon Bondy, Mejla Hlavsa nebo Ladislav Klíma. Undergroundová poezie, která se doslova line z undergroundu. Představuju si, že tam dole v zakouřeném kamrlíku Bondy odklepává cigáro a čte autorské čtení pro jednoho posluchače, který stojí nahoře doslova na kanálu.
V době americké prohibice na alkohol vznikaly tajné bary. V New Yorku je jeden takový, který na onu atmosféru navazuje. Jmenuje se Please don’t tell. Uvnitř normální bufet s hot dogem, nikde nic zvláštního. Pak se objeví pár, který jde k telefonní budce. Vytočí číslo a tajné dveře se otevřou a octnete se v přeplněné místnosti, tajném baru. Před naším hřbitovním Poesiomatem je úplně náhodou taková mřížka, na které se stojí. Musí se párkrát zatočit klikou, aby se vytvořila elektřina. Navozuje to pocit jako při telegrafním spojení. Představuju si, že za normálních okolností zazní ona báseň. Když se ale zešeří a nikdo se nedívá, tak se po zatočení rumpálem kanálová mřížka pomalu posouvá dolů ke dnu. Stane se z ní jakýsi tajný výtah a vy se dostanete do spodního baru, kde doteď spolu pijí zde ležící mrtví kumpáni. Na baru potkáte Ondřeje Sekoru s Karlem Gottem, kteří si povídají o včelách a mravencích. Básník Milan Koch, díky němuž vznikl text undergroundové hymny Muchomůrky bílé, si povídá s Milanem Machovcem, který se snažil skloubit marxismus a křesťanství. Můžete procházet hlavní ulicí jak ve Stodolní a zastavit se tu na panáka, tu na kávičku. Všude někdo. 
Jen taková představa. Na hřbitov se chodí málo jen tak. Že bychom někomu nabídli, ať se jde s námi projít na hřbitov, tak to by asi způsobilo značné rozpaky. Chápu, že na běhání a večírky ten prostor úplně není. Ale nesmějí tam například psi. To by mě neuráželo, když by se jednou kolem mého hrobu procházel zadumaný pán se svým jezevčíkem. A když by se vyčural na nějakou moji macešku, no to by mě nepohoršilo. Snad také někoho nepohorší náš Poesiomat. Je umístěn hned u vchodu. Samozřejmě že úplně mezi hroby ho dát by bylo nevhodné. Třeba přispěje k tomu, že si někdo bude konat takové malé poutě. Pouť není o množství nachozených kilometrů, ale o stavu ducha. Třeba se tam někdo půjde projít, vezme si knížečku básní a přečte si jednu u zde pohřbeného básníka.
Básníci a jejich slova jsou věční. Teda pokud na ně nezapomene. A právě takovými vzpomenutími tu věčnost můžeme udržovat.


Fejeton pro Reflex 34/2021