Furt je na co se těšit. První houby, první sníh, první letošní moře. Spolu s prvním letošním zahlédnutím svatojánských mušek mi do místností začaly opět nalétávat jiřičky. Prosviští to tu z jednoho konce hradu na druhý i několikrát za den. Přes den jiřičky, v noci netopýři. Prvoplánovitá personifikace vybízí, že ptáci jsou andělé a netopýři, zvláště po Wu-chanu, zase ďáblíci. To by mi přišlo nefér vůči netopýrům. Jsem rád za oba druhy denních i nočních návštěvníků. Jen je pravda, že jak se mi v noci zdají sny a do nich vlítne netopýr, trochu se i leknu. Ale už jsem si zvykl.
Takhle se mám stále na něco těšit. Miluju takové to poprvé. Nejvíce jsme milovali jako děti Ježíška. Kdybychom ale někde zařídili, že by se slavil každý měsíc, už by nám to nebylo vzácné. Nasbírané jahody na zahrádce jsou taky nejchutnější napoprvé. Po třech týdnech už je to nuda.
O tom celém je vlastně i půst. Není to o oběti, že se něčeho máme vzdát. Je to o získání něčeho navíc. Co by bez odříkání nebylo. Když pár dní nejíme, tak na jazyku rozeznáváme nejrůznější nuance chutě obyčejné vody. A když si pak po třech dnech hladovění rozžvýkáme kus kůrky dobrého chleba, je to hotová delikatesa. Jasně že mi každý řekne, že se po perném pracovním dnu umí těšit z dobrého steaku k večeři. Ale je to jiné. Uděláme odmlku a voda a kůrka chleba chutnají jakoby poprvé.
Jsou věci, co jsou poprvé a každý rok se opakují. První pusu své milé už zopakovat nemůžete. První milování s někým také ne. Prvorozené dítě holt mělo vždy nějaký primát. Poprvé je takový malý svátek. Skoro na každý den vychází nějaké poprvé. Takhle se dá prožít rok, život jako slavnost. Poprvé naboso, poprvé spát pod širákem, první koupačka, první slovo dítěte, první koncert po devítiměsíčním lockdownu.
Jak se to poprvé má správně oslavit? Já si to třeba zapíšu do deníku. Nezapisuju tam moc věcí, na to není čas. Ale to, že mě něco stojí za zapsání, tak to asi má význam. Takže jsem si zapsal: „Vlítl mi anděl do pokoje.“
Fejeton pro Reflex 26/2021