Občas si říkám, proč se lidé cítí tady, na hradě Pirkštejn, tak příjemně. Možná je to i díky křivým křivkám zdí, které návštěvníci vnímají spíš podvědomě. Ani si toho nevšimnou. Ale nějak to působí. Daleko více pak vnímají hru světla a stínu.
Dřív se stavělo podle oka, provázku, jak to vyšlo. A ty věci jsou drobně nesouměrné. Tehdejší řemeslník to stejně jako moderní architektura chtěl udělat co nejrovnější. Ale měl omezené nástroje. Prkna se dnes srovnají na fréze na milimetry přesně. Tehdy se hoblovala ručně. Hrad ze čtrnáctého století také stále pracuje. Po setinách milimetrů se neustále hroutí. Prkna se vysoušejí. Vznikají tak nedokonalosti, které jsou vlastně dokonalé. Nedokonalosti jakožto nedokončenosti. Tvář toho domu se stále miniaturně křiví, schne, utváří a pak i tváří. Jak obličej staré ženy na černobílých fotografiích Markéty Luskačové a Jindřicha Štreita.
Asi se to ve stavění nových domů nedá udělat uměle. Mistr Hanuš, z jehož konviček a šálků piju čaj nejraději, uhněte tvar s určitou dávkou záměrné deformace. V Japonsku se tak nazývá i estetický směr wabi-sabi. Proto mám také rád dobře vyšmajdané boty, správně vysezenou židli, vyklečenou kostelní lavici, ohmatané topůrko sekyrky, ochozený práh domu.
Kamarád mě také upozornil, že mám na hradě ještě stará okenní skla. Která jsou vlastně také nedokonalá. Povrch není hladký, vytváří v odrazu takové skvrny a prohlubně stínů. Má drobné kazy a bublinky. Když se mi náhodou rozbije, už se musí doplnit novou tabulkou. A ta je už dokonale čistá a trochu bez ducha.
Na hradě pobývám jen dočasně. Jednou si budu muset hledat jiné bydlení. Ze dvou možností, jestli si postavit něco nového, nebo žít v něčem už starším, bych si vždy vybral tu druhou možnost. Je to nějaká nátura. Rozumím, že to někdo má jinak. Je tady přece tolik starých domů, které mají paměť a zaslouží si, aby je někdo opravil a dál tvořil paměť zase pro nastupující generaci. Prostě dále vyšmajdávat botu – dům zase pro někoho jiného.
Fejeton pro Reflex 25/2021