Až na to, že mi krachujou kavárny, tak si tento čas celkem užívám. Znovu jsem se zamiloval do Prahy. Abych ji doteď mohl milovat, musel jsem tak třetinu až polovinu času trávit na venkově. Abych se na ni zase mohl těšit. Teď však na venkov nejenom jezdit nesmím, ale ani nemusím.
Připadám si tu totiž jako na vesnici. Kamarádka letos naběžkovala asi sto kilometrů na Hvězdě. Já zase bydlím v centru a mohu se venčit se svým psem i po deváté večer. Jaké privilegium zažívat ty úkazy.
Doteď jsem bral Pražský hrad jako takového praotce všech našich hradů. Stál mimo všechny kategorie. Byl to hrad ve městě. Pohled na něj skoro odkudkoliv byl lemován dalšími stavbami. Teď si užívám ještě posledních pár dnů, než na keřích a stromech na Petříně vyraší listí. Ještě se dá pozorovat ten hrad skrze obrysy větví, šlahounů. Lovecký pes větří pachy, nikde nikdo, nezvyklé ticho, škrábání do kopce. Potká se jen jeden vousatý šourající se bezdomovec.
Z některých pohledů má člověk město úplně odcloněné a připadá si jak někde v odlehlých hvozdech na Křivoklátě. Nemůžu se toho nabažit. To skončí. Bude tepleji, zač-
ne všechno kvést, pustí lidi ven. Každý den si to syslím do paměti. To už jen tak nezažiju. Vede mě to k objevování věcí, kterých jsem si nikdy nevšiml. Různých reliéfů, nápisů. Jen člověk musí pořádně zavrátit hlavu.
Někdy si v místní hospodě nakoupím pivo do petky a pak si ho tajně přeliju do mého půllitru. A sedím sám v jedné obrovské venkovní hospodě.
Beze stropu. S výhledem na hrad a les. Kamarád vyprávěl, jak u nich jede jedna hospoda načerno a mají tam vlastně takovou černou hodinku. Sedí se u svíček. Aby se neprozradili. A když už se to porušuje, tak se tam i kouří. Schází se parta asi šesti chlapů. Ale vlastně si to nemůžou vynachválit. Jako za stara. Nehraje rádio, televize, vyprávějí se příběhy.
Lehký závan ilegality. Společenský život se vždy někudy vydere.
A tak si fotím do paměti obrazy ze zamžených zámeckých schodů, kdy mladík potká dvě cupitající jeptišky, a když je míjí, zakopne a vlastně se tak trochu pokloní před nimi. Nebo projdete kolem omoklého svatého Jana Nepomuckého, jak nechápavě zírá, že po naprosto prázdném Karlově mostě jede modrý Wolt Asiat cyklista. Prostě taková postmoderní vesnice.
Fejeton pro Reflex 12/2021