Není umění uspořádat akci. To umí kdekdo. Ale dostat na ni lidi. Základ je pozvat hodně účinkujících. Kapel, básníků, přednášejících. Každej vezme družku a máte hned dobrej diváckej základ.
Celý život jenom někoho někam zvu. Asi jsem i pro někoho otravnej. Je to nějaká moje forma komunikace s lidma. Někdo žije rytmem akademického roku, jiný od Velikonoc přes svátek Nanebevzetí Panny Marie až do Vánoc a někdo zase od jedné uzávěrky týdeníku k neúprosnému dalšímu týdnu. Já žiju od jedné akce ke druhé. Tím se mi strukturuje rok.
Pokaždé to probíhá stejně. S vypětím všech sil se povede všechno krásně zorganizovat. Jako třeba minulý týden, kdy se hodinu před začátkem koncertu Moniky Načevy zjistilo, že přestal fungovat nějaký kontakt u mixáku. Berete taxíka, jedete přes půl Prahy pro jinej. Diváci zatím musí čekat na chodbě. Kapelu uklidňujete, že to bude naprosto v pořádku. A víte, že nevíte, jestli bude. Vlastně trochu lžete. Ale vyberete poslední zatáčku a opět se to povede a nakonec jsou všichni v úžasu.
V srpnu jsem pozval Buty na hrad Pirkštejn a neřešil jsem tolik jejich pódium a zastřešení, s tím, že přece pršet nebude. Prostě nebude. V osudnou sobotu se člověk probudil a celý den pršelo. Zlanaříte půlku okresu, ředitel městského divadla musel opustit dětský tábor a jet nám vydat pódium. Zajistíte provizorní scénu a menší stan z místní sýrárny a bojíte se, co na to řekne kapela, až přijede. Kamarádi vzpomínají, jak Buty odmítli někde hrát, když pořadatel nedodržel sjednané podmínky.
Hodinu a půl před začátkem kluci přijedou, s křečovitým úsměvem v dešti jim ukážu, jak jsem všechno zařídil podle jejich představ, akorát na 80 procent. Kapela se na sebe podívá, nejraději by se otočila a odjela zpátky, ale řekne: „Nějak to musíme zvládnout, no.“
Najednou se po celodenním dešti vyčasí a vysvitne slunko. Zázračně nespadne už ani kapka. Nějak se na tu malou plochu namáčknou na sebe. Přijdou lidi (což na to, že celý den pršelo, jsem ani nečekal) a s blaženým výrazem si celé nádvoří zpívá Mám jednu ruku dlouhou. A zůstal jsem v tom jenom za čtyřicet tisíc. Ale co už.
A říkáte si již posté padesáté v životě větu: „A teď už nechci alespoň dva měsíce nic organizovat.“ A druhý den se bavíte s kamarádem, že by bylo dobré uspořádat diskusi na téma, jak se na všelijaká témata Zeman, Babiš, mariánský sloup, potraty, atomový elektrárny, Greta, uprchlíci rozdělujeme na my a oni, přítel nepřítel. Pozvali bychom k tomu třeba psychologa Radkina Honzáka, aby nám řekl, jak se v mysli utváří jistota o správnosti našeho názoru a o úplných vypatlancích (těch druhých), kteří se naprosto mýlí.
Nechci lidi usmiřovat. Spor je skvělá věc. Hérakleitos psal, že je to základ světa. Něco jako noc a den, zima a teplo. Je normální se rozdělovat na pravičáky a levičáky. Skvěle to ale vystihuje název jedné knihy, kterou zrovna čtu: Nemůžeme spolu nesouhlasit trošku konstruktivněji?
A naplánujete diskusi na tohle téma. Sháníte číslo na Honzáka, spoludiskutující, hosty. A takhle furt dokola. Akce, vyčerpání, předsevzetí, že dlouho nic, za dva dny naplánování další akce, stres, příprava, hasení problémů na poslední chvíli, euforie, když se věc podaří.
U nás v Ratajích nad Sázavou je skvělý, já říkám „Raisův zapadlý vlastenec“ Ota Kmínek. Již jedenáct let pořádá na vesnici koncerty s programem, jejž by mu leckterý pražský klub mohl závidět. Ale už končí. Najezdí vždy pět set kilometrů po okolí, kdy vylepuje plakáty. Za barem mu obsluhují jeho čtyři děti. Vše připraví, zajistí a pak trne hrůzou, jestli lidé přijdou a zaplatí se to. A málokdy se to zaplatí. Takže nejenomže do toho dává neskutečně mnoho času a energie, ale i dost peněz. Ota je už v důchodu. Tak možná mě z mého koloběhu vysvobodí důchod. Tak už jen dvacet pět let.
Fejeton pro Reflex 44/2019